V Pardubicích vznikají z nepochopitelných důvodů naráz dva památníky odboje proti nacismu. Toto zjištěná zprostředkoval na webu info.cz redaktor Jan Hrbáček.
Do země v místě, kde byla v létě roku 1942 prolita krev 194 českých vlastenců včetně obyvatel vypálených Ležáků, jsou dnes zakousnuti dělníci a stavební technika. Už rozryli nacistické popraviště a v místě vznikne nový betonový památník. Larischovu vilu, kde čekali na popravu lidé z Ležáků, opravuje Československá obec legionářská.
Nejvýraznějším bodem bohaté historie Larischovy vily je totiž smutná úloha, kterou tato budova plnila na konci 2. světové války. V jejím sklepení byli vězněni a vyslýcháni odpůrci nacistů. Poté popraveni. Dnes je kdysi výstavná novorenesanční vila smutným a temným místem, k čemuž přispívá i neutěšený stav, do nějž se dostala jako majetek pardubické Tesly a následně Foxconnu. Nedávný převod vily na Československou obec legionářskou je novou šancí na její záchranu a využití odpovídající jejímu významu.
Druhý projekt za víc než 40 milionů korun vzniká pod záštitou města. Jeho iniciátorem je historik Vojtěch Kyncl, který nedávno neověřeným tvrzením způsobil personální bouři v Památníku Lidice. Kyncla pojí známost s vítěznými architekty druhého z projektů a sám vyinkasuje přes dva miliony korun za tvorbu příslušné expozice.
Otázky nevyvolává jen to, proč se staví, když podobná expozice vzniká pod křídly Československé obce legionářské hned vedle v Larischově vile – v jednom z významných symbolů československého odboje. Pozoruhodná je i cena nového „betonového monstra“ na popravišti. Město Pardubice totiž v ekonomicky útlé době investuje do přestavby památníku přes 39 milionů korun. Zhruba 21 milionů by měla pokrýt dotace Evropské unie a příspěvek ze státního rozpočtu.
Památník měl původně stát zhruba 20 milionů korun. „Město to zdůvodňuje technologicky náročnou stavbou v podzemí, ale už neříká, že běžný roční provoz nové expozice bude stát dalších 6,5 milionu korun a její pořízení 1 995 000 korun. Navíc město ztratilo provozovatele, protože nové vedení Památníku Lidice odmítlo na projektu participovat,“ upozorňuje pardubický historik Jiří Kotyk.
Historik Kotyk hovoří o průběhu stavby nového památníku jako o barbarství. „Toto barbarství již začalo povalením uměleckých stél se jmény popravených, jež byly součástí bývalého pojetí památníku z dílny architekta Karla Kalvody. Kurátorem nové expozice má být Vojtěch Kyncl, jenž svým nactiutrháním lidické ženy rozpoutal nedávnou krizi v Lidicích, již musel řešit až ministr kultury,“ pokračuje Kotyk.
Jinde se na památníky zapomnělo
Na jiných místech naopak na památníky zapomínají. Bez zajímavosti není zjištění PressPort Magazínu. Jak je známo, v blízkosti někdejšího koncentračního tábora v Letech byl v 70. letech 20. století vybudován zemědělský podnik – velkokapacitní vepřín. A zatímco se vedla diskuze o nevhodnosti hospodářských budov na pietním místě, v Čechách existuje v tichosti místo dalšího koncentráku s podobným osudem.
Na území protektorátu Čechy a Morava se nacházelo kolem padesáti pobočných koncentračních táborů: jde mimo jiné o tábory v pohraničí anebo v samé blízkosti Prahy – zde o dva z nejkrutějších, kde vězni umírali v nelidských podmínkách.
Horší než Buchenwald
Na pět set vězňů prošlo táborem v Hradištku jižně od Prahy, což byla pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. Svého času měl podle dobových svědectví horší pověst než Buchenwald. Dnes hrůzy připomíná kámen z apelplatzu a upomínková tabule.
V každém rohu stála strážní věž. Samosprávu měli na starost kápové rekrutující se z německých kriminálníků, kteří v krutosti předčili vojáky SS. Podmínky byly otřesné: strava sestávala z kávy podobající se břečce a bochníku chleba, který se rozděloval mezi čtyři vězně a musel vystačit na celý den. Vězni na umytí čekávali ve frontě před káděmi s vodou, která těžko vystačila pro všechny.
Kromě hladu a zimy byli obtěžováni blechami a vešmi. Pracovali na stavbách, v kamenolomu, v Měchenicích na nádraží vykládali vagony nebo kopali protitankový příkop na Třebsíně.
Ve smetí jsme hledali zbytky zeleniny, košťály ze zelí, a zejména slupky z brambor.
JEAN GEOFFROY
Jean Geoffroy ve své knize Au temps des Crématoires popisuje, jak a čím v Hradišťsku zaháněli vězni neutuchající hlad: „Ve smetí jsme hledali zbytky zeleniny, košťály ze zelí, a zejména slupky z brambor. Dělali jsme polévky z kopřiv a servírovali jsme velké talíře s pampeliškami, které jsme nijak nedochucovali a které nás zachránily od věčného hladu.“
Dochovala se marodka
Z lágru se zachovala pouze dřevěná marodka. „Poslední zachovalá budova, která byla součástí koncentračního tábora. Dnes už nic nestojí, jen v trávě můžeme najít nějaké zbytky zdiva,“ popisuje knihovnice Lucie Hašková s tím, že v dubnu 1945 proběhl masakr, kdy bylo mnoho vězňů postříleno.
Bývalý vězeň Jean Ménez vzpomíná: „Ráno 9. dubna ještě před budíčkem se nedaleko baráků ozývají výstřely z pušek. Tušili jsme, že se blíží nějaké nebezpečí. Tahle neblahá domněnka se nám potvrdila. Byli jsme svědky toho, že naši obvyklí hlídači, takzvaní Posten, kteří měli na starost ostrahu tábora, byli vystřídáni mladými SS.”
Koncentrační tábor v Hradištku byl nato vyklizen 26. dubna 1945. Jednadvacet vězňů neschopných přesunu bylo zavražděno injekcemi, ostatní se vydali pěšky do Měchenic, kde byli namačkáni do dobytčích vagonů a takto čekali dva dny na transport z Vrchotových Janovic.
Lety č. II
Příběh tamního tábora je podobný: obyvatelstvo nedalekých Vrchotových Janovic bylo do 1. dubna 1944 vysídleno v souvislosti s existencí cvičiště jednotek SS jihovýchodně od soutoku Vltavy se Sázavou. Současně zde vznikl koncentrační tábor, také pobočka.
První vězni z Flossenbürgu dorazili koncem června 1944. Na území nového tábora, který postupně obývalo asi 200 vězňů mnoha národností, stály čtyři strážní věže a šest dřevěných baráků obehnaných dvojitým plotem z ostnatého drátu. Ostrahu tábora zajišťovalo přibližně 40 příslušníků SS různých hodností.
Počátkem roku 1945 v táboře vypukla epidemie skvrnitého tyfu, jíž padla za oběť polovina vězňů. Příčinou vysoké úmrtnosti byla i těžká práce a nedostatečná strava a oblečení. Zemřelí byli převáženi k zpopelnění do Prahy, podle dalších svědectví byli též pohřbíváni v nedalekém lese a u zámecké zdi.
Po válce byly baráky a další příslušenství tábora spáleny. Pomník k uctění památky obětí zdejšího represivního zařízení vznikl poblíž rybníka roku 1982. V současnosti se na ploše někdejšího tábora rozprostírají převážně pole. A hospodářský areál, připomínající nechvalně proslulý vepřín lágru v Letech u Písku.
