Následující řádky jsou reakcí na text zveřejněný na webu A2larm; podotýkám, že nemám v úmyslu bagatelizovat problémy, se kterými se jeho autor(ka) potýká, chci se jen zamyslet nad některými zavádějícími momenty v jeho(jích) úvahách.
Článek Lindy Coufal nese poněkud krkolomný název Vystoupit z toxických vzorců, být na Štědrý den o samotě a dát si pod stromeček pořádnou porci sebepéče.
Uvedu několik citací; pro celkový kontext ale doporučuji přečtení celého článku.
„Je mi 26, jsem nebinární, používám zájmeno oni (Linda byli) a už několik let jsem na rodičích finančně nezávislí. Na Vánoce domů jsme se vrátili z půlročního pobytu v zahraničí – cestovali jsem kvůli tomu víc než 15 hodin vlakem. Nic z toho ale není směrodatné, protože po několika dnech vánoční pohody si neskousnu jazyk, řeknu něco provokativního a oheň je na střeše. Jako skoro každé Vánoce a skoro pokaždé, když jedu domů na návštěvu delší než 24 hodin.“
„Vánoce mi byly vždycky vštěpovány jako kulminace všeho dobrého, co v naší rodině máme. Až na to, že se na Štědrý den všichni tak pětkrát pohádají. Moje odmítnutí se tohoto účastnit znamená, že se vzdávám představy funkční rodiny. A právě tento smutek mě vede k tomu, že si chci alespoň jeden Štědrý večer prožít v klidu sami se sebou a zcela za mých podmínek. Po dlouhém rozhovoru s partnerem jsme se rozhodli, že on Vánoce pojede slavit se svojí rodinou a já si udělám Štědrý večer po svém.“
Následuje popis různých nabídek na trávení Vánoc s jinými rodinami a podobně.
A nakonec:
„A zbytku lidí vzkazuji, že si cením jejich starostí, ale já se upřímně na Štědrý den o samotě těším. Budu sedět na gauči se svým mini upcyklovaným vánočním stromečkem, jíst cukroví a poslouchat koledy. Možná si zapálím vonnou svíčku a zacvičím jógu. A možná konečně dopletu šálu. Dávám si pod stromeček pořádnou porci sebepéče a sebelásky.“
* * *
Tak, co nám z toho vyplývá? Autor(ka) Linda přijede strávit Vánoce s rodinou, nicméně s ní nevydrží v klidu ani jeden den. To se sice stává, zde je však příčinou, že „řekne něco provokativního“; mezi řádky mi z toho trochu vysvítá (snad tam nevkládám nic mylně), že rodina není schopna přijmout její identitu a plně ji respektovat. Když se ovšem podíváme na text, vidíme, že ji plně nerespektuje ani autor(ka), protože sama vypadává z užívání množného čísla, které deklaruje v úvodu jako součást své identity. (Zde bych redakci A2larmu vytkla mizerou editorskou práci; když publikují článek nebinární osoby, mají si ohlídat, že používané mluvnické kategorie jsou v celém textu jednotné.)
Pozoruhodné je, že spouštěčem hádky je podle samotné autora(ky) to, že on(a) řekne něco provokativního, tedy sama neudrží konverzaci v nekonfliktní rovině, což si zřejmě uvědomuje.
Na různých neshodách v rodině není ovšem nic extra zvláštního, je to poměrně časté a jistě není povinností dospělého člověka trávit svátky s rodiči a prarodiči, když se v takové společnosti necítí komfortně. Zajímavé je, že po diskusi se autorův(čin) partner rozhodne trávit Vánoce se svou rodinou, on tedy tuto situaci ve své původní rodině zvládá. Autor(ka) zůstává sama. Z textu dále seznáváme, že ani s partnerem, případně jeho rodinou, by svátky neproběhly bezkonfliktně. Reflexe této skutečnosti, která bezpochyby stojí za zamyšlení, ovšem chybí.
Autor(ka) tedy nakonec bude trávit Vánoce sama. To, co my ostatní děláme se svými blízkými, tedy že odpočíváme, rozbalujeme dárky, chodíme na procházky, jíme různé dobroty, připíjíme na zdraví, obdivujeme betlémy a díváme se na pohádky, bude dělat o samotě, což nazývá „porcí sebepéče“.
Inu, proč ne.
Ale já za sebe doufám, že takovou sebepéči si nikdy nebudu muset pod stromeček nadělit.
