FOTO: pozdnisber.ml; úprava PressPort Magazín

Potřebuji ukrotit narůstající hněv, proto dnes o básnících a básnířkách

Tito lidé jsou vybaveni speciální, tajnou dovedností měnit čas v poznání a poznání ve vědomí

Umění
Rubrika Umění PressPort Magazínu se snaží zprostředkovat věci, které unikají hlavnímu mediálnímu proudu.

Dnes se nebudu věnovat politice. Důvod je jednoduchý. Potřebuji ukrotit vlastní narůstající hněv. Z toho, jak prostřednictvím party nýmandů, vlády pletačů svetrů, směřující přes Ukrajinu na Západ, jde stát do kytek.

Musím ukáznit svou nechuť k přitleskávání oslíků, kteří doteď nepochopili, že po celé roky podporovali podvodníky, jejichž jedinou dovedností byla pouze schopnost najít jakýkoliv způsob, jak okrást stát a lidi a jak naházet pod nohy klacky komukoliv, kdo by jim v této činnosti mohl překážet.

Nebudu se vztekat. Nejlepší je na chvilku se zadívat jinam. Poodstoupit. A nadechnout se. Potěšila mě vlastně maličkost. Dávná kamarádka vydává svoji malinkou sbírku básní.

Kdysi, je to už drahně let, jsem žil úplně jiný život, jehož osou byla právě poezie. Poezie prosvěcovala mé dny prakticky neustále. Jen málo lidí na světě zná její skutečný, očistný, formativní účinek. Je to jako lék.

Poezie, básně, tvorba i lidé kolem ní – básníci, básnířky, blázni, sirotci, věční, prostupující časem i prostorem, šamani a vědmy, tito lidé jsou vybaveni speciální, tajnou dovedností měnit čas v poznání a poznání ve vědomí. Jsou vybavení obrovskou senzitivitou vůči vnějšímu světu. A zároveň toutéž vnímavostí vůči lidem, odstínům jejich duší, povah, záměrů i potřeb.

Když život nestál na místě

Bydlel jsem na Stodolní. Nad jedním z barů. V místě, kde život opravdu nestál na místě. V epicentru města, na křižovatce ulice, ve které se po jednu dobu prolínaly osudy celého toho divokého místa. V devadesátkách až k přelomu milénia. Od mého bytu mělo klíče v jednu chvíli přes padesát lidí. Občas jsem přišel domů a na mejdanu, který běžel u mě v bytě, jsem se teprve seznámil s osádkou večírku. Bylo to normální. Takhle to fičelo po celém městě. Bylo to zábavné? Jo. Barevné. Veselé? Místy šílené? Těžko to popsat.

Sám si z té éry příliš nepamatuji. Přes týden bylo živo, ale až teprve v pátek večer se na Stodolní sešlo celé město. A mezi řečí se dohodlo, co se má stát. A pak. Fascinující výjevy. Nádherné ženské, tančící na barech, a pod nimi stovky chlapů. Muzikanti v Boomerangu. Výtvarníci, básníci a mudrlanti v Pavouku. Narvaná horká noc, plná tančících těl v Nudli a Desperadu. A taky škrábání brambor s nejkrásnějšími barmankami ve městě v Netopýru.

Psal jsem poezii. A přes tu intenzivní nálož osudů ve městě, na ulicích, ve zkušebnách, ve studiu, ve střižnách, v klubech, hospodách, kde základnou byl Křižánek, jsem nenápadně mizel. K psaní. Přes noc, aniž by většina lidí tušila, jsem psal. Poezii.

Díky jednomu ze serverů jsem našel podobné lidi. Písmák. A objevil, že existuje jakási paralelní dimenze, v níž se vyskytují písmáci, grafomani, milovníci poezie a prózy, začínající kritici, pozéři, elévové a mezi nimi, jako blyštivé perly, pár skutečných autorů.

Bylo to dříve, než vznikly sociální sítě. Tady, tady se odehrávaly obrovské bouře, daleko vášnivější než cokoliv, co dnes čtu pod články. Daleko intenzivnější a na nejlepší možné úrovni vědomí. Protože ti lidé byli často vzdělaní, kultivovaní, vnímaví, inteligentní a kouzelní. Těm lidem šlo o poezii . Tak zvláštní věc.

Samozřejmě, hádali jsme se o ledacos. Ale ta debata, na nádherně vědomé úrovni účastníků, vzdělaných, vášnivých, vědomých, na té věci byla to nejlepší. Protože nutila psát líp. Líp a líp.

Když jsme se nakonec i setkali, bylo to překvapení. Protože na jednom z těch mnoha setkání, kde proběhlo čtení, od prvních rozechvělých pokusů básnířek představit své básně po drsné projevy otřískaných rebelů, tak tam jsem pochopil, jak velkou sílu má společenstvo. A jak důležité je být součástí vědomé, elektrizující entity lidí, kteří z myšlenek vytvářejí příští světy.

Poezie, ta nejjemnější dovednost ducha, vás k takové magii dokáže přivést. Naučit se ji poté musíte sami. Ale to už je jiný příběh.

Tehdy, když některý z autorů vydal tu svou sbírku básniček, obvykle vlastním nákladem, tak mu všichni prostě záviděli. Ale nakonec mu popřáli. Protože to byl vlastně splněný sen všech. Vydat sbírku a mít s ní alespoň trochu úspěch.

Zu

A tehdy jsem se také zařekl, že kdybych se náhodou díky filmům, psaní nebo svým extempore stal „proslulejším“, tak udělám to, že podpořím všechny ty Printy, Lyryky, Standy Vašiny, Craseassy, Vissel, Zuzy, Pina a další a další, které už si dnes ani nepamatuji. A dnes mám možnost ten starý slib, který jsem si před lety dal, i splnit.

Taky, tehdy mi na těch „uznaných básnících“ z Petrova a jiných nakladatelství vadilo, že nikdy nepodají ruku přes propast vlastního „věhlasu“, aby podpořili začínajícího básníka. Nebo básnířku. Slavný nejsem. Ale občas to tady čtete a díky za to.

Takže. Dnes Vám představím Zu. Zuzana Bláhová.

Zu je básnířka zraněné, vnímavé duše. Bloncka. Múza. Jedna z těch neobvyklých mladých žen, které dávaly tehdejší poetické scéně obrovský smysl. Zatímco jiní skončili v redakcích nebo PR agenturách, Zuza, stranou pozornosti světa, stejně jako řady jiných, do prostoru poezie po řadu let vnáší podivuhodné črty o ženském světě. Svým jemným, vnímavým způsobem. Mně samotnému se líbí její ostřejší věci, ve kterých se zračí životní zkušenost dnes už zralé ženy.

Čtu ty její věci a uvědomuji si, jak mé vlastní srdce zkamenělo. Kdysi jsem byl schopen tyto nejjemnější nuance i cítit. Tady jsou její básně. I v kompozici s obrázky. A tady si můžete její sbírku koupit. A udělejte to.

Věřím, že když budeme posílat podporu na „své“ poety, muzikanty, malíře, sochaře či architekty a nedávat je píáristům, kartelům, korporacím a politikům, co vás budou nutit plést svetry, namísto aby zajistili lidem teplo domova, bude svět o něco lepší.

vaší podpory si vážíme
Zde můžete podpořit
PressPort Magazín
DĚKUJEME
Potřebuji ukrotit narůstající hněv, proto dnes o básnících a básnířkách
Hodnocení čtenářů1 Hlas
92
92
Komentátor