Společnost je rozdělená mezi dva bloky. Dobře situovaná část voličů – liberálové, progresivisté, příslušníci středních a vyšších tříd, podnikatelé či kreativní třídy – se budou s největší pravděpodobností a ve velké většině rozhodovat mezi někdejší rektorkou brněnské Mendelovy univerzity Danuší Nerudovou, nebo vysloužilým generálem Petrem Pavlem.
Pro Andreje Babiše, bývalého premiéra a předsedu ANO, či Jaroslava Baštu, poslance SPD, se budou naopak rozhodovat rozsáhlé voličské skupiny – lidové proudy, pro něž tito politici představují volební alternativu.
Marek Hilšer či Pavel Fischer představují kandidáty pražské scény. Oba se o funkci ucházejí opakovaně. V předchozích volbách získali Hilšer 8,8 procenta hlasů, Fischer 10,2 a po neúspěšné volbě zakotvili v Senátu. I nyní jejich volební preference oscilují kolem 7 procent.
Tomáš Zima, někdejší rektor Univerzity Karlovy v Praze, stejně jako Karel Diviš, podnikatel v IT, představují kandidáty, kteří na nejvyšší politický post v zemi kandidují bez předchozích politických zkušeností. Tomu odpovídají i jejich preference.
Babiš vs AntiBabiš
Fakticky se hlavní souboj odehrává mezi trojicí: Danuše Nerudová a Petr Pavel na jedné straně a Andrej Babiš na straně druhé. Pro společnost je to opět, jako již několik posledních let, souboj na půdorysu Babiš vs AntiBabiš. Andrej Babiš, přestože mu předvolební průzkumy přisuzují až třetí místo v pelotonu, je opět ústřední postavou těchto voleb.
To, jestli volba převáží na stranu Nerudové, nebo Pavla, rozhodnou paradoxně sami voliči dnes nepravomocně osvobozeného Babiše, voliči odstoupivšího Josefa Středuly nebo Jaroslava Bašty. Středula i Bašta mají společně potenciál kolem 8 až 10 procent. Tedy přesně ten, který rozhodne volby.
Středula vrátil odborům jejich postavení, ale nikoliv sílu. Svou misi prozatím nenaplnil. Představuji si šéfa odborů jako člověka, který zavelí a lidé ze všech koutů republiky se připojí k jeho výzvě. A pokud Středula pomýšlel na prezidentský úřad, pak už jednoduše nemyslel na odbory.
Jediný morální kandidát
Jaroslav Bašta je ve skutečnosti jediným morálním kandidátem těchto voleb. Bývalý chartista, vězněný za minulého režimu, mírný a vědomý člověk, přichází do kampaně s poměrně zásadními prohlášeními. Bašta si velmi dobře uvědomuje, že jako vrchní velitel bude v případě rozšíření ukrajinského konfliktu v prezidentské roli rozhodovat o tom, jestli pošle na válečná jatka muže od 18 do 60 let. Ano, taková varianta je při rozšíření ukrajinského konfliktu možná.
Na rozdíl od generála Pavla, který byl přímou součástí západních vojenských struktur a jako voják, poslušný po léta zájmům západních vojenských struktur, patrně v tomhle ohledu nebude váhat, Bašta říká nekompromisně: „Tohle jim prostě nedovolím“.
U Bašty je nesmírně sympatické, že se snaží pojmenovávat věci tak, jak jsou. Kdo měl možnost sledovat jeho novoroční projev, vidí, že v něm jasně a zřetelně pojmenovává situaci, v jaké se země nachází; i s volnou parafrází na Havla. Téhle reflexe nebyl schopen žádný jiný kandidát. Umím si takového člověka představit v čele Senátu. Ale nikoliv jako prezidenta.
Profesní politická zkušenost
Samotná volba je jednou věcí. Druhou věcí je schopnost vykonávat svěřený úřad. Politika je řemeslo jako kterékoliv jiné. Když si půjdete opravit boty nebo automobil, zcela určitě tuto činnost nesvěříte někomu, kdo v životě nic podobného předtím nedělal. Nechápu, proč do funkce nejvyššího představitele státu kandiduje tolik lidí bez politické zkušenosti.
Jako v případě Slovenska, kde se Zuzana Čaputová, občanská aktivistka a advokátka, jako první žena a také nejmladší osoba v nejvyšší ústavní funkci, ujala role slovenské prezidentky v roce 2019. Jejím tématem byla „slušnost“. Slováci si po hrozivých extempore vládních sestav, skandálech, korupci jednoduše přáli někoho nového. Čaputová představovala dokonale vyhlížející marketingový produkt do této doby.
Kdo má ale možnost číst komentáře například Eduarda Chmelára, slovenského historika, politického a mediálního analytika, poměrně jasně si udělá představu, co může znamenat politikou nepolíbený člověk v roli prezidenta.
Prezidentský úřad je nejvyšší český politický úřad. Nemá primárně reprezentativní roli. Má v politickém systému poměrně zásadní významy. Jedním z nich je vytvářet politickou stabilitu prostředí. Tedy, přeloženo, významným způsobem přispět, často ve velmi napjatých situacích, ke konstituci a fungování vlády. Uvedu na příkladu. A ve srovnání Čaputová Zeman.
Zeman vs Čaputová
Miloš Zeman v roce 2017, ve zlomovém okamžiku vývoje české politiky, přispěl zásadním způsobem k tomu, aby byla ustavena funkční vláda. Šlo o zlomový okamžik. Výsledkem bylo, že ANO vykročilo z vlastní komfortní zóny a ke spolupráci přizvalo ČSSD a KSČM. Ocitlo se tak na trajektorii strany vedoucí opoziční blok. Tím je dodnes.
Zemanův úkol bylo zajistit, aby v zemi vznikla fungující vláda. V opačném případě by nám hrozila dlouhotrvající politická krize. Připomenu, že Zeman jednal osobně se zástupci všech stran. Účastnil se volebních kongresů, jednal s jednotlivými aktéry a především díky jeho volbě se vláda ujala moci. Teorie, kterými komentátoři po celou dobu Babišovy vlády plnily veřejný prostor, hovořily o spojenectví Babiše a Zemana. S odstupem času je možné konstatovat, že šlo o nesmysly. Zeman s Babišem jednoduše nalezli pragmatický vztah, umožňující oběma politikům a zároveň jim svěřeným úřadům věcně a korektně spolupracovat.
Po volbách v roce 2021 se moci ujala vláda Petra Fialy. Zeman jí poskytl týž prostor a spolupráci, jakou poskytoval vládě předchozí. Je naprosto běžné, že se setkává s premiérem Fialou. Zeman Fialovi i opakovaně vyjádřil podporu, a pokud vládu kritizuje, jde o přesné a věcné komentáře k jádru věci.
Ve srovnání s tím, v jaké situaci se nachází slovenská politická scéna je rozdíl Zemanova postupu markantní. Čaputová v roli prezidentky selhala. Slovenská scéna je naprosto rozháraná a prezidentka ke stavu sama přispěla. Scéna je v navzájem nesmiřitelných vztazích, které přispěly k nedávnému pádu vlády.
Riziko spojené s vedením prezidentského úřadu u kandidáta, který nemá předchozí zkušenost s politikou na nejvyšší úrovni, jako Čaputová, by mělo být varující.
Jsme ve velmi složité době a role prezidenta rozhodně není procházkou rozkvetlou růžovou zahradou. Je otázkou, proč lidé, kteří volí Nerudovou či generála Pavla, a stejně tak Zimu, nebo Diviše, spoléhají na to, že jejich kandidát, který neprošel sítem politických zápasů, nemá zkušenost s prací ve vládě, parlamentu, nebo alespoň v Senátu, bude schopen ustát komplikované situace, kterými bude republika procházet v příštích nelehkých obdobích.
