Příběh s urnou

Nezisková organizace, jíž občas pomáhám s právními záležitostmi, byla povolána dědicem zůstavitele, který zemřel ve vysokém věku, bez potomků a příbuzných.

S ekonomkou této organizace jsme se proto ocitly v notářské kanceláři, kam jsme byly předvolány za účelem projednání dědictví. Notářka nám sdělovala rozsah zděděného majetku a my dvě, každá jiné generace, jsme byly čím dál tím zasmušilejší. Úřední řízení jsme přerušovaly nepřípadnými dotazy.

„To skutečně nikoho neměl?! Vůbec nikoho?“

Obě dvě z rozvětvených rodin, nemohly jsme to pochopit a nechtěly jsme si to představovat. Jak je možné, že ten pán umřel úplně osamělý, bez spřízněné duše? Naše organizace o jeho existenci neměla ani tušení, dozvěděla se o ní právě až v souvislosti s dědictvím. To znamenalo, že bylo dávno po pohřbu.

„A co pohřeb?“ zajímaly jsme se.

„Vzhledem k tomu, že nebyl nikdo, kdo by se o něj postaral, byl vypraven sociální pohřeb, který zaplatilo město, jak se to v těchto případech dělá.“ Zůstaly jsme úplně beze slov. Sociální pohřeb!

Bylo nám s kolegyní jasné, že jediné, co můžeme pro zemřelého dobrodince udělat, je postarat se důstojně o jeho poslední věci. Jenomže dědické řízení se vleklo, úřední záležitosti postupovaly velmi pomalu, a tak trvalo ještě rok, než jsem v ruce držela první listinu osvědčující, že můj klient je dědicem a může jako dědic jednat. Na dokumentu ještě nezaschla razítka a já jsem začala volat na příslušná místa, abych pro klienta připravila pokyny a doklady k převzetí urny. Na městském úřadě mi vysvětlili, co máme zaplatit a kde je možné urnu převzít. Volala jsem tam.

Obvykle mi v kanceláři utíká čas jako nic, ale tahle
čtvrthodina se vlekla. Nervózně jsem ťukala tužkou do
stolu a zadržovala slzy. Bylo to vlastně zvláštní,
vždyť to byl úplně cizí člověk. Do patnácti minut
zvonil telefon.

„Řekněte mi datum úmrtí,“ požádala mne paní na druhé straně. Mrkla jsem do papírů a nadiktovala jí datum, více než patnáct měsíců staré.

„Ale to je už déle než rok a urny se po roce uložení, pokud si je nikdo nevyzvedne, likvidují.“

„Cože?“ 

Byla to nejhorší kancelářská chvilka možná za několik uplynulých let. Chtělo se mi plakat. Ani důstojně naložit s ostatky toho zemřelého nemůžeme. „Tak to je špatné, my jsme dřív neměli doklady, na základě kterých bychom urnu vyzvedli, ale chtěli jsme ji důstojně uložit,“ říkala jsem smutně do telefonu, jakoby na tom záleželo.

„Víte co, počkejte, já se přece jen podívám a za čtvrt hodiny vám zavolám zpátky,“ řekla ta milá paní. 

Obvykle mi v kanceláři utíká čas jako nic, ale tahle čtvrthodina se vlekla. Nervózně jsem ťukala tužkou do stolu a zadržovala slzy. Bylo to vlastně zvláštní, vždyť to byl úplně cizí člověk. Do patnácti minut zvonil telefon.

„Tak si představte, je to nepochopitelné, ale tahle urna nám tady zůstala.“ Bylo mi hned jasné, co se stalo. „To je zázrak,“ oddechla jsem si vděčně. Hodná paní měla také radost. „Prosím, dejte ji stranou a určitě, určitě ji nelikvidujte. My si ji vyzvedneme, zařídím to.“

Pravda, ještě chvíli trvalo, než byly vyřízeny všechny doklady, ale podařilo se. Klient převzal i nájem hrobu, v němž byli pochováni rodinní příslušníci zesnulého. Hrob je již opraven a upraven. Urna s ostatky velkorysého mecenáše do něj byla uložena, pietně a s příslušnými obřady. A já jsem si z toho odnesla pro praxi drobné ponaučení o roční lhůtě, které možná už nikdy nevyužiju.

Monika Čírtková
Monika Čírtková

Autorka je advokátka

Doposud žádné komentáře

Reagujte

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

■ nezávislýMAGAZÍN

PROJEKTY

PROJEKTY, to jsou dlouhodoběji sledovaná a obsahově rozsáhlejší témata (začasto sestávající z vícero článků), předně však společensky významná, která pravidelně sledujeme a aktualizujeme.

Nejnovější | vše >>

Czech CS English EN