Všimla jsem si toho už dříve: v dnešní době je trendem hledat u jakékoliv nevítané události jejího viníka. Každá nehoda musí být výsledkem nějakého lidského selhání, každá smrt může být důsledkem nedbalosti lékaře, každý úraz někdo zavinil, protože neučinil něco, co bylo jeho povinností, nebo zanedbal dohled, který měl vykonat. Kdyby to tak nebylo, tak k té události přece nedošlo, že?
Kdykoliv se něco stane, první otázka zní: koho obviníme? A v letošním roce jede v tomto módu celá země už od jara. Je tu nemoc – a kdo za to může?
Může za to Čína a pak turisté, kteří jeli lyžovat do Itálie, potom také vláda, ministři, politici, opozice, nezodpovědní lidé, mládež, děti… Nekonečný proud obvinění se line z počítačových klávesnic a každý má jasno: je to vina. Je to něčí vina! Ale co když to tak vůbec není?
Absurdní přesvědčení některých z nás, že člověk má svůj život pevně v rukou, že vše ovládá a může každému selhání předejít, prochází zásadním testem. Přírodní jevy, náhoda, Bůh – to nemá v životě dnešního člověka místo.
Je to velice zhoubné.
Absurdní přesvědčení některých z nás, že člověk má svůj život pevně v rukou, že vše ovládá a může každému selhání předejít, prochází zásadním testem.
Zemřel někdo? My jsme vinni! Zavinili jsme to – a čím? Vlastní nezodpovědností, nedbalostí, pohodlností, neschopností. Za každou smrt jistě může něčí selhání, to přece už dávno víme.
Z nás všech se stávají viníci. Nevadí, že celá společnost už od jara neřeší nic jiného než tuto nemoc, je lhostejné, že dlouhé týdny či měsíce podléhají všichni obyvatelé přísným omezením, že se na boj s epidemií vynakládají obrovské prostředky.
Pomohlo to? Ne. Pak jste vinni. Styďte se. Činili jste málo, měli jste se snažit více, selhali jste.
Tak tedy ano. Jsme vinni.
