Nepatřím k lidem, kteří se s příchodem jakékoli kauzy automaticky stávají odborníky na danou problematiku. S komentáři k tématům, která jsou mi vzdálena, šetřím. Avšak někdy jsou kořeny problému hlubší a rozrostlejší, než se na první pohled jeví. To se týká i současného dění ve Spojených státech.
Nikdo asi nepředpokládal, že Donald Trump předá úřad prezidenta snadno. Avšak asi málokdo počítal s tím, že se z toho stane vpravdě „boj na život a na smrt,“ ve kterém budou umírat demonstranti. Něco takového bychom snad čekali v diktaturách nebo někde na divokém východě… Ale v USA? V zemi pokroku a úspěchu? V zemi, která je nám svou vyspělostí kladena za vzor?
Ty časy se už nevrátí. Rozhodně ne v míře, kdy USA byly ekonomickým, technologickým i bezpečnostním hegemonem.
Mezi mé přátele patří mnoho Američanů, několik českých přátel v USA trvale žije. Mám tak průběžně informace o dění v zemi od běžných občanů. Je mi líto, co se v Severní Americe děje, a velmi bych si přála vidět naplněný smysl sloganu „Make America great again.“ Jenže buďme realisté: Ty časy se už nevrátí. Rozhodně ne v míře, kdy USA byly ekonomickým, technologickým i bezpečnostním hegemonem.
Svět se mění průběžně, ale během posledních desetiletí se změnil rychleji než kdy v historii. Kulturní změny se díky globalizaci a migraci staly přirozenou součástí života. Co platilo před deseti, natožpak dvaceti lety, je dnes pravěk. Když to vidíme na tak triviálním příkladu, jakým je například móda, co teprve v mezinárodní politice!
Na první pohled se zdá, že od zvolení Donalda Trumpa jsou USA rozděleny na dvě poloviny. Je skutečně ale jen Trump problémem? Skutečně by bez něj byla společnost stmelená, jak nám to vnucuje převládající světonázor? Nelze si totiž nevšimnout, že pojem „rozdělená společnost,“ se skloňuje ve všech pádech a nemusí jít jen o zemi za Atlantikem. I u nás se hovoří o rozdělené společnosti. My jsme si k tomu našli zase jiné viníky…
Jak nás mohla minulost naučit, lidé dlouhodobě neumí žít v míru. Potřebují nepřítele.
Jak nás mohla minulost naučit, lidé dlouhodobě neumí žít v míru. Potřebují nepřítele. Symbol, na který si budou moci ‚projikovat‘ vlastní stíny, nepřijaté vlastnosti, obavy a strachy. Jen lidé zralí se dokážou od této potřeby oprostit, neboť sebereflexe jim včas nastaví zrcadlo. Ale společnost, dav? Ten to nedokáže… To, že dnes žijeme v Evropě 21. století a pojem „válka“ se pro nás, alespoň v tom tradičním smyslu slova, stává pojmem téměř archaickým, na této psychologické pravdě nic nemění.
Bezesporu platí, že Donald Trump svou minulostí, fanfarónstvím a egocentrismem nepatří mezi vzory ctnosti. Baví ho provokovat, je rád ve středu pozornosti, vyhledává konflikty. To nejsou vlastnosti, které by zrovna přispívaly ke klidnému a odpovědnému vládnutí. Svádět však jen na něj vinu za to, co se v USA děje, je velmi jednostranné.
Demokraté versus republikáni, konzervatismus versus liberalismus, potratový zákon, genderová revoluce, Me too, Black Lives Matter… Všechny boje a kauzy, které doprovázely Trumpovu prezidenturu, se staly v určitých kruzích důkazem jeho konfliktnosti, šovinismu, buranství a bůhvíčeho ještě. On měl být rozbuškou, která podněcovala nepokoje, šířila nenávist a dělila lidi. Opravdu je však racionální přičíst všechny společenské nešvary jednomu člověku? Není tomu spíš tak, že začít by měl každý u sebe, a nejlépe tím, že se nenechá chytit do osidel uměle vytvořených kauz?
Je nutné naskakovat na notu davového šílenství a podílet se na kulturních bojích? Nebylo by spíš lepší pěstovat dialog? Ostatně dialogem se zaštiťují právě liberálové. Ve chvíli, kdy mají možnost ukázat mezilidský nekonfliktní dialog v praxi, častokrát se raději uchýlí k nálepkování a ostrakizování všeho „trumpovského.“
Dění v USA není něčím izolovaným, co se nás netýká. V subtilnější formě najdeme srovnatelné tendence i v Evropě.
Dění v USA není něčím izolovaným, co se nás netýká. V subtilnější formě najdeme srovnatelné tendence i v Evropě. Liberální levicové hnutí se táhne jako sliz do všech koutů a prostupuje média, politiku, kulturu i akademický svět… V Evropě i v USA dnes stěží najdete univerzitu, která by neprosazovala liberálně-levicové smýšlení.
Trumpovi se podařilo vyvarovat rozpínavosti předchůdců, kdy zvolil cestu izolacionismu. USA se pod jeho vedením nepouštěly do nových vojenských aktivit. Tento fakt je třeba uznat jako velké plus. Na druhou stranu neuhlídal vnitrostátní politiku, takže to nyní s trochou nadsázky vypadá, jako by se bitevní pole přemístila z iráckých plání přímo do amerických ulic. Je to čistě jeho chyba? V duchu slavného románu o úpadku mocného Říma to svádí k otázce: Quo vadis, USA?
Jistou odpověď nám žádný spisovatel ani prognostik nenapíše. Co však jisté je, že celá společnost kráčí k zásadním změnám a rozhodnutí – zdali dát přednost bezuzdné anarchii, nebo rozumnému dialogu. Problémem je, že často sice víme, co je pro nás dobré, ale přesto děláme pravý opak.
