Tenhle příspěvek jsem odkládala dlouho. Možná až moc. Vždycky, když jsem sebrala odvahu ho napsat, přesvědčila jsem sama sebe, že není potřeba. Jenže zjevně potřeba je.
Blíží se Vánoce, které pro mě budou v mnohem poprvé. Poprvé je oslavím bez svých rodičů, poprvé je oslavím se svojí dcerou, poprvé je budu slavit jinde než v našem domě…
V tomhle čase si voláme s lidmi, se kterými si nemáme čas zavolat v roce, píšeme si zprávy, setkáváme se na procházkách městem. Já se budu nějakou dobu pohybovat i ve svém rodném městě.
A protože, jak mi nedávno jeden moudrý člověk řekl, říct nahlas, že něco nechci, není slabost a nastavit si hranice je někdy pro přežití a zachování zdravého rozumu nutnost, chci vás o něco požádat.
Ač vím, že to myslíte dobře a nechci, aby se cítil špatně nikdo, kdo se v následujících větách najde, jsou zkrátka věci, situace a slova, kterým bych se ráda už konečně vyhnula. Protože je čas.
Všechno jsem, vlastně spíš jsme, zvládli. Jsme šťastní, je nám dobře.
Sklánět se mi nad kočárkem a se slzami v očích mi sdělovat, jak je strašný, že se toho máma tak těsně nedožila, říkat mi o tom, jak by byla skvělá babička, potkat mě po roce a běžet mě obejmout se slovy, že jste na mě mysleli, protože jste to slyšeli a jak je to všechno hrozný, co se mi stalo. Držet mě v pevném obětí, ač to nemám ráda, a říkat mi, jak jsem strašně silná… Já vím, že to všichni myslí dobře a že Vánoce na lidi působí a ti mají tendence být víc dojatí, i když tohle se dělo už dlouho před nimi. A já už jsem to všechno slyšela, opravdu.
Samostatnou kapitolou je věta – to je strašný, tak ty už jsi zůstala úplně sama. Já nejsem sama, jednou pro vždy a pro všechny. Mám báječného muže, úžasnou dceru, spoustu přátel.
A jestli ještě jednou uslyším něco o koloběhu života a že někdo odešel a někdo zase přišel, tak dostanu asi tik.
Je to první a na dlouho – možná navždycky – nevím, zkrátka dokud nebudu připravená první a poslední status, který k tomuto tématu píšu.
Během jednoho roku mi zemřeli oba rodiče a narodila se mi dcera. To by bylo samo o sobě na jednoho člověka až dost. Jako bonus jsem k tomu byla těhotná v hysterické době covidu a kočárkem brázdím už týdny sama v době lockdownu podél Vltavy. Ale všechno jsem, vlastně spíš jsme, zvládli. Jsme šťastní, je nám dobře. A já už jsem unavená z toho, jak mi to vydřený štěstí pořád někdo bere dobře míněnými větami, které bolí a jsou vlastně zbytečné.
Pojďme se bavit a chovat prostě normálně.
