Jana Lorencová | FOTO: archiv J. Lorencové

Lorencová: Rosí z ČT? To je kdo? A Kunderovi Respekt nechutně ublížil

Myslím, že se tak jmenoval kdysi jeden nevýznamný ostravský reportér, ale pak z Ostravy zmizel.

V 90. letech otevírala největší ekonomické kauzy jako novinářka a reportérka ČT. Ta ji dnes dehonestuje ústy moderátora pořadu ČT24 Newsroom. Jenže Jana Lorencová, která převezme 28. října státní vyznamenání, si něco takového nenechá líbit. V otevřeném rozhovoru pro PressPort Magazín se kriticky vyjadřuje nejenom k úrovni soudobé žurnalistiky.

Rozhovor
Rubrika Rozhovor přináší rozhovory se zajímavými osobnostmi, které mají co říct.

Jak jste se dozvěděla, že vám bude uděleno vyznamenání z rukou prezidenta republiky?
Nejprve telefonicky z hradní kanceláře, tedy z hradního protokolu, kdy jsem byla informována, že jsem mezi osobnostmi, navrženými na vyznamenání. A pak dopisem z kanceláře pana prezidenta.

Takže to nebylo z televize.
Ne, shodou okolností jsem pořad, ve kterém to pan prezident zmínil, vůbec neviděla.

Jaká byla vaše reakce?
Zatajil se mi dech. Já už jsem si myslela, že se na všechny kauzy, na kterých jsem pracovala, zapomnělo. Že z lidí, o nichž jsem natáčela, jsou dnes už jenom rádoby „solidní” podnikatelé a že peníze, které nakradli, ty miliardy, používají na jiné činnosti. Za nehty jim toho zůstalo tolik, že jsou dneska schopni zaplatit si justici i policii. Šlo o kampeličky, nadhodnocené drahé kameny, nezdaněný líh, o free shopy na hraničních přechodech a mnoho dalších kauz. Tam všude tekly peníze z našich daní, místo do státní pokladny tekly  do kapes soukromých, podle mne vybraných subjektů. Umožnily to zákony, přijímané tehdejšími poslanci, díky nimž se z evidentní loupeže stalo legální podnikání. Namítnete možná, že nevěděli? Ale věděli, není více možností, buď dobře věděli, co činí, nebo byli propastně hloupí. A z toho bych je určitě nepodezírala. 

Kauze lehkých topných olejů, která vás také proslavila, jste se věnovala v devadesátých letech. Šla byste do ní dnes znovu?
Jsem znechucena, jak jsem již naznačila. Pojmenoval se problém, ale nakradené peníze těm „obchodníkům“ zůstaly. Došlo tu k obrovské loupeži. A tak mě logicky občas napadá, že to, co jsem dělala, bylo de facto k ničemu. Pocit bezmoci, někdy vzteku, jindy beznaděje. A není to jenom můj pocit. Na kauzách, které jsem točila, se tehdy podílely štáby České televize. Víte, tehdy byla ještě televize respektovaná. Jeli jsme někam a lidé nás brali vážně. Věděli, že to, co děláme, děláme poctivě. O to více se cítím poctěna rozhodnutím pana prezidenta o udělení vyznamenání. Jak moc to pro mě znamená, asi vím jen já sama.

Co vám tyto kauzy vzaly?
Spousty iluzí. Stovky iluzí, protože jsem společně s kolegy natočila a sama napsala stovky  reportáží.

Jste ještě v kontaktu s někdejšími spolupracovníky?
Jistě, s některými z nich jsem v kontaktu. Dodnes. O doprovod do Prahy na Hrad pro vyznamenání jsem poprosila bývalého kameramana České televize Zdeňka Sovjáka, který  se mnou natočil nejvíce reportáží. Byl také vystaven riziku, nebezpečí. To, že jsem o doprovod na Hrad požádala právě jeho, je z mé strany svým způsobem výraz poděkování nejen jemu, ale všem štábům, které se mnou na reportážích pracovaly, všem produkčním, zvukařům, technikům… Všichni jsme těmi kauzami tenkrát opravdu žili, a proto nám diváci věřili, proto si ty reportáže dodnes pamatují.

Pořad ČT24 Newsroom vás tuto neděli nařkl z toho, že šíříte na sociálních sítích falešné zprávy, a de facto vás zařadil do kolonky dezinformátorů. Co byste vzkázala tamnímu moderátorovi Lubošovi Rosímu?
To je prosím kdo? Myslím, že se tak jmenoval kdysi jeden nevýznamný ostravský reportér, ale pak z Ostravy zmizel a už jsem o něm neslyšela. Pokud je to shoda jmen, tak se omlouvám, a pokud to je ten  „reportér“, kterého mám na mysli, tak nevím, proč bych se měla zabývat tím, co si myslí. Co dělal on, když mi vyhrožovali, když jsem byla v rizikovém postavení? Já od něj nikdy nic nečetla, neviděla žádnou reportáž, aspoň ne takovou, která by stála za zapamatování. Víte, pokud je to opravdu on, pak je jen součástí toho, co mám za zlé velké části novinářů. Jak si může něco takového dovolit? Myslím si, že vůbec neví, co jsem kdy točila. Neví nic. O kampeličkách, o lihu, vltavínech, nadhodnocených kamenech…Kdyby věděl, tak by si nic takového nemohl dovolit.

A váš názor na současnou žurnalistiku?
Je to povrchní způsob zpracovávání informací. Klouže se po povrchu. Novináři nejdou na kořen věci. Já nikdy nepouštěla reportáž z ruky, dokud jsem si nebyla jistá. A občas mě napadá, že má někdo veliký zájem na likvidaci toho, co se dalo nazývat čestnou žurnalistikou, a jde o lidi z oboru. Víte, já byla kdysi jako mladinká vyhozena z novin za to, že jsem nazvala to, co se událo v osmašedesátém, okupací. Nikam mě potom nevzali, tak jsem musela pracovat po havířských hospodách a roznášet pivo. Ani jsem nemohla dodělat Univerzitu Karlovu v Praze, tam jsem vlastně sotva začala. Tak ať mi nějaký Rosí, která si nevidí ani na špičku nosu, něco vypravuje. 

Rosí se chová stejně jako normalizační komunisté – ti kádrováci. Co on ví o médiích? Vždyť já po roce 89 založila noviny, které měly až stošedesátitisícový náklad. Později je koupil jako první český deník švýcarský vydavatelský koncern Ringier.

Jestliže jste byla nucena před revolucí roznášet z politických důvodů pivo, nyní se naopak někdy zastáváte lidí, kteří jsou s tehdejším režimem spjati. Například poslance Zdeňka Ondráčka. Jaký k tomu máte důvod?
Mě by zajímalo, kolik mladých policistů by dnes odmítlo uposlechnout rozkaz, pokud by dostali povel jít proti demonstrantům protestujícím například proti migraci… Pana Ondráčka jsem poznala osobně. Je to slušný člověk. Má dle mého mínění i zdravé názory a není to ničí lokaj.

Po zmíněném roce 1968 na rozdíl od vás řada lidí odešla do exilu. Například Milan Kundera. Stále jste v kontaktu?
Nyní již v kontaktu nejsme. Znala jsem Milana dlouhá léta, později i jeho ženu Věru. Byli jsme si blízcí. Po revoluci postupně čas a vzdálenost sehrály roli a byla to svým způsobem i moje chyba, že se kontakty postupně přerušily. Myslím, že naposledy jsme se viděli v Německu v devadesátých letech.

Jak se seznámili?
Tenkrát jsem dělala manekýnku. Jedna moudrá hlava rozhodla, že musíme být i chytré. Přišly jsme s holkama v divadle na pódium a tam jsme recitovaly. A já si vybrala Růži Milana Kundery a šla jsem si ji vypůjčit do knihovny. Chodila jsem po jednom chodníku, po druhém přešlapoval nějaký vysoký a pohledný muž. A ten muž poté seděl v kanceláři u ředitele, s nímž jsem se znala a přišla ho pozdravit. Ptal se, co si jdu vypůjčit, a nato mi řekl, že mi představí samotného autora. Seznámení jako z románu a vzácné přátelství, které trvalo mnoho let.

Je to strašná ostuda časopisu Respekt Zdenka Bakaly. Vůbec se nedivím Milanovi, když mu čeští novináři tak nehorázně a nechutně ublížili, že z toho byl znechucen.

Jak jste vnímala Kunderovu „udavačskou“ aféru, kterou na něj vytáhnul časopis Respekt a získala mezinárodní rozměr?
To považuji za jednu z nejšpinavějších věcí, která se v české novinařině vůbec kdy odehrála. Vím, jak hluboce Milan pohrdal podrazem. Vím, jak pohrdal lidmi, kteří byli nepoctiví. A navíc na to byl líný. Ne, to je špatné slovo. On neměl povahu na to někam chodit a kohokoli udávat. Vždy na to byl povznesený, ryzí intelektuál. Nikdy nikoho neudal. Něco o tom vím. 

Proč si podle vás drží Milan Kundera od Čechů takový distanc?
Protože je to velký spisovatel, jeden z největších světových romanopisců, a je naše ostuda, co jsme předvedli. Bez důkazů. Bez podkladů! Je to strašná ostuda časopisu Respekt Zdenka Bakaly. Vůbec se nedivím Milanovi, když mu čeští novináři tak nehorázně a nechutně ublížili, že z toho byl znechucen. Ale myslím si, že jak jemu, tak Věře je dodnes smutno po domově.

Jana Lorencová v minulosti působila jako investigativní žurnalistka. Otevřela kauzu lehkých topných olejů, ve které přišel stát na daních o desítky miliard korun, věnovala se krachujícím kampeličkám a později aféře nezdaněného lihu, jejímž pokračováním byla takzvaná metanolová kauza. V České televizi se podílela na pořadech Nadoraz, Fakta, Klekánice nebo Za zdí. Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2013 kandidovala jako nestraník za hnutí ANO v Moravskoslezském kraji, byla zvolena. Po absolvování gymnázia studovala v 60. letech 20. století krátce žurnalistiku, studium však nedokončila kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Krátce pracovala v médiích, ale i odtud byla v roce 1970 donucena odejít. Do roku 1989 pracovala jako servírka. Po roce 1989 se vrátila zpět k novinářské praxi. Působila v tištěných médiích a paralelně byla reportérkou v televizi. Od svých 20 let žije v Ostravě.

vaší podpory si vážíme
Zde můžete podpořit
PPMagazín
DĚKUJEME

BOX UNIVERSÁLNÍ
Lorencová: Rosí z ČT? To je kdo? A Kunderovi Respekt nechutně ublížil
Hodnocení čtenářů4 Hlasy
97
97
Naše hodnocení
Další
feedzy RSS

Základní informace

PressPort Magazín (na doméně ppmagazin.com) je nezávislá celostátní publicistická platforma s orientací na tradiční hodnoty, která ctí svobodu slova a zakládá si na slušnosti, konstruktivní debatě a přitažlivé vizuální formě. Spuštěna byla dne 11. listopadu 2018 a všechny práce byly vykonávány bez nároku na honorář. PressPort Magazín si od té doby vybudoval slušnou pozici, kdy naše články přebírají i mainstreamoová tuzemská média. Z pohledu mediálního trhu jde o hotový produkt.