Jestli něco prohraje generálu Pavlovi volby, v nichž má podle všech prognóz téměř jisté vítězství, budou to jeho podporovatelé.
Samotná kampaň, vytvořená jeho marketingovým týmem, je vedena velmi profesionálně. Problém tkví v lidech, kteří vyjadřují generálovi podporu, a to způsobem zcela kontraproduktivním.
Na Petra Pavla se v posledních dnech upnuly zprofanované osobnosti naší kulturní a umělecké scény, které dokážou publikum zahltit srdíčkovým havlovským kýčem a přímo ho dusit přívalem Pravdy a Lásky.
Ve svém svatém nadšení se podporovatelé generála dopouštějí nepěkných faulů, hrubě nadávají těm, kdo jejich kandidáta nevolí, vysmívají se venkovanům a chudým, a dokonce prý došlo k tomu, že protikandidát se nedostal na setkání s voliči, protože mu jeho odpůrci zablokovali ulici.
Sametový kýč ovšem, pokud mohu pozorovat, oslovuje v dnešní době čím dál méně lidí, protože kontrast mezi tím, za co jsme zvonili klíči, a současnou realitou je příliš velký. V hluku hesel navíc zaniká, že Petr Pavel stál přece na té druhé straně, na straně totalitního režimu, z titulu svého postavení odhodlaný jej bránit, bude-li třeba.
(Kupodivu zatím jediný z té éry, kdo je schopen absurdní situaci veřejně reflektovat, je Michael Kocáb, který poukázal na to, že distanc od minulosti je v případě obou kandidátů účelový.)
Věřím, že mnozí z nás, kteří chtěli Petra Pavla podpořit, jsou konsternováni bezduchými slogany, které zakrývají pravdu, a bizarními reminiscencemi na listopad 1989, od jehož podstaty se nynější volbou nutně vzdálíme, namísto abychom se k ní vraceli.
Není to chyba Petra Pavla, je to chyba jeho okolí. Generál tomu jen nedokáže čelit.
Nechal se obstoupit lidmi, kteří svým favoritům volby neomylně prohrávají. V bublině svých podporovatelů přesvědčuje přesvědčené a odrazuje nerozhodnuté.
