Mediální scénou v posledních dnech prolétla zpráva o (ne)hospodárném počínání Mikuláše Mináře. Odsátí téměř šesti miliónů korun z transparentního účtu spolku nenechalo zvědavce spát. Minář ochutnal vlastní medicínu.
Ještě nedávno to byl on, kdo halasně upozorňoval na finanční machinace předsedy vlády, teď se karty obrátily. Na rozdíl od Andreje Babiše však Minář zareagoval jako slon v porcelánu. Sáhodlouhý ospravedlňující text na Facebooku vznesl možná víc otázek, než na kolik jich měl původně odpovědět. Zkrátka, obyčejný kluk z Vodňan se do toho pořádně zamotal. Inu, je vidět, že v politice nemá praxi, jinak by takové výpady odpálkoval s prstem v nose.
I přes jeho vysvětlování se nemohu ubránit dojmu, že celá maškaráda se vstupem do politiky byla promyšlená a schválně odsouzená k nezdaru. Jen si vezměte ten odvážný cíl: nasbírat půl miliónu podpisů. Půl miliónu! Umíte si to představit?
Byznys plán?
Pro příklad: Ke kandidatuře na prezidenta potřebuje občanský zájemce získat minimálně 50 tisíc podpisů. Je to pořádná fuška. Jako koordinátorka týmu Michala Horáčka o tom něco vím. Šlo o systematickou mravenčí práci, zřizování stovek petičních míst, organizování výjezdů, oslovování lidí na ulici, propracované PR… To vše v době, kdy společnost normálně fungovala, žádná pandemie tady neřádila. Přesto jsme za cca půl roku získali „jen“ 86 940 podpisů. Přiblížit se půl miliónu by nám trvalo několik let, i kdybychom makali jako diví…
Proto mi přijde podezřelé, že by tohle Minář nebral v potaz. Neúspěch jeho monstrózního plánu by však mohl být skvělým alibi, jak se vymanit ze zodpovědnosti, sbalit svých pět švestek (rozuměj pár miliónů korun) a projekt se srdceryvným pohnutím pustit k ledu.
Anebo ztráta kontaktu s realitou
Abychom ale nebyli tak zlí a nepřipisovali mu jen ošklivé úmysly, je tu ještě milosrdnější varianta, a totiž, že Minář jednoduše ztratil kontakt s realitou – což, přiznejme si, se už několika manipulátorům taky stalo.
Ať to bylo s křišťálově čistými úmysly jakkoli, Mikuláš Minář se do povědomí národa zapíše jako symbol nenaplněných nadějí. Nedá se upřít, že od dob Václava Havla zde z občanské společnosti nepovstal nikdo, komu by důvěřovalo tolik lidí. Jenže Havel se aspoň tím prezidentem stal… (Nakolik k tomu měl podporu samotného režimu, to je už druhá věc.) Mikuláš Minář se však zřejmě ještě hledá. Na Facebooku napsal, že se teď bude věnovat rodině, osobnímu životu a najde si zaměstnání. To zní jako rozumný plán. Navíc s naditou kapsou se mu to věnování a hledání bude provozovat příjemněji, než jako neúspěšnému nedostudovanému chudému teologovi…
V čem tkví jeho úspěch
Lze tedy říct, že Minář úspěšný v jistém smyslu byl – úspěšný hlavně pro sebe. Lidem pak úspěšně pomohl k ještě většímu rozdělení. Když totiž zanalyzujete spektrum jeho dosavadních příznivců, zjistíte, že se rozdělili minimálně na dva tábory. Jedni smutně konstatují, že se spletli, druzí Mináře stále podporují a věří v jeho návrat.
Na transparentním účtu spolku zatím vzniklo několik dalších pohybů víceméně v řádech stovek korun. Věrní stoupenci financují i neexistující projekt. Objevilo se tam ale také několik symbolických plateb s peprnými vzkazy…
Poučí se z toho Minář? Vrátí se na scénu později? Myslím si, že ne. Jeho čas uplynul, svou chvilku slávy a šest miliónů k tomu si už vybral. Bohužel za sebou zanechal chaos a tisíce lidí v nedůvěře. Chtěl silnou občanskou společnost konkurující tradičním politickým proudům. Svým chováním však nahlodal naděje, že je něco takového možné.
O jeho budoucnost netřeba se bát. Nejlíp mu to bude slušet v nějaké politické neziskovce. Alespoň co se vysávání financí týče, najde s těmito institucemi společnou řeč.
