Česká republika se zadlužuje nejvíce v historii. Letos má být schodek státního rozpočtu půl biliónu korun, příští rok 320 miliard. Někdo před těmito schodky varuje, ovšem světové organizace, jako je Mezinárodní měnový fond, OECD nebo Světová banka, toto zadlužování doporučují, podporují a politici se velmi často o jejich názory opírají. Na otázky odpovídá ekonomka Markéta Šichtařová.
Kde se ve světové ekonomice vzalo přesvědčení, že čím více dluhů, tím lépe se nám bude dařit?
Já bych ani neřekla, že je to přesvědčení obecně v ekonomice. Zeptejte se kapitánů průmyslu, ti vám to nikdy neodkývají. Je to přesvědčení politiků a tvůrců hospodářské politiky. Dějiny se vždy – i v ekonomii – vyvíjejí v jakési spirále a kyvadlu současně. Takže tady máme období, kdy se více přikláníme ke kolektivismu, a období, kdy se víc přikláníme ke kapitalismu a obdivu individuality. A teď tady máme právě období, kdy se šíří kolektivismus. Čas od času zachvátí svět pandemie viru a čas od času zachvátí svět pandemie blbosti. To, že světové nadnárodní organizace doporučují zadlužování, to není žádný objektivní názor, to je prostě názor několika lidí, kteří kolektivismus protlačují.
Jak se díváte na to, že politici převezmou raději odněkud ze světa názor namísto toho, aby převzali vlastní zodpovědnost?
To je poměrně těžký náklad žít podle své vlastní morálky, podle svého vlastního rozumu a své vlastní zodpovědnosti. Jednodušší je zaštítit se někým, kdo tvrdí něco populistického, co je pro politiky příjemné. Teď jak jsem řekla, je tady obecný příklon ke kolektivismu – schválně říkám kolektivismu, nikoli socialismu, protože kolektivismus může mít více forem a socialismus je jenom jednou z nich. A právě kvůli celospolečenské a globální adoraci kolektivismu se moc nehraje na to, že by politici individuálně šli sami za sebe s kůží na trh. Máme tady nyní období, kdy odpovědnost nepřijímá nikdo. Každý, kdo ji přijme, se pasuje na někoho, kdo stojí mimo systém.
Podíváme-li se na současná koronavirová opatření, politici se od nich svým způsobem odtahují. Často slýcháme: to mají rozhodnout epidemiologové, to hygienici. Je to tentýž syndrom?
Ano. Je to přesně tento syndrom. A tato opatření se nám strašně zle vrátí, samozřejmě. Problém je v tom, že k tomu, abychom mohli lidi ke kolektivismu přimět, abychom tuto ideologii mohli prosadit, tak musíme nejprve vyrobit viníky. Když vezmete člověka, který se cítí bez viny a řídí se podle svého vlastního morálního systému, tak ho nikdy nepřinutíte, aby se choval takovým způsobem, jak dnešní vlády doporučují – platil daně a vlastně se více méně sebeobětoval pro kolektiv. Ale když mu vysvětlíme, že je vlastně velice špatný, zlý a ošklivý, protože nenosí roušku a neobětuje se pro ostatní – ačkoli pro to nejsou žádné skutečné vědecké důkazy –, tak takový člověk, který přijme svoji vinu, tak bude velice rád potom dodržovat všechna opatření, platit daně a poslouchat systém.
Protikoronová opatření jsou pouhým prostředkem a celá ta epidemie je v podstatě požehnáním pro to, aby se mohl kolektivismus ve světě daleko snáz prosazovat. A proto také se dá dát rovnítko mezi země, které kolektivismu více propadly, mezi tyto země, které prosazují daleko agresivněji opatření. A proto také tato opatření zachvátila celý svět. Když se podíváte na Čínu, která je paradoxně – ač pod vládou komunistické strany – dneska největší kapitalistickou zemí na světě v ekonomickém ohledu, tam už o koronaviru v podstatě neslyšíme. To my tady v Evropě a v Americe stále vytváříme zdání nějakého problému.
Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu politici přijmuli tezi, že peníze rostou jako tráva nebo se dají očesat ze stromu jako jablka, a úplně ztratili ponětí, že peníze jsou pouze nějakým matematickým vyjádřením hodnot.
Proč je zadlužování, kterým nyní procházíme, tak nebezpečné?
Vrátí se nám úplně stejně, jako se vrátí každé rodině nebo podniku, který se zadluží příliš. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu politici přijmuli tezi, že peníze rostou jako tráva nebo se dají očesat ze stromu jako jablka, a úplně ztratili ponětí, že peníze jsou pouze nějakým matematickým vyjádřením hodnot. Takže začali coby tvůrci hospodářské politiky peníze tisknout jako bezcenné papírky bez jakéhokoli krytí a nestojí za nimi žádné hodnoty, žádná skutečná práce, žádné vytvořené bohatství. Půjčování si takto vytištěných peněz samozřejmě nemůže trvat donekonečna. Může trvat jenom tak dlouho, dokud se tato pyramidová hra podaří udržet v chodu a podaří se udržet dojem, že tyto peníze jsou kryty nějakými hodnotami.
V okamžiku, kdy drtivá většina lidí prohlédne, že ty peníze ničím kryty nejsou, tak se od nich samozřejmě odvrátí a celý ten systém se začne bortit. Je to úplně stejné, jako když je předlužená domácnost, nebo předlužený podnik. Tak dlouho si půjčuje, až už mu jednoho dne nikdo nepůjčí. A potom najednou musí vyhlásit bankrot.
My bankroty v Evropě uměle oddalujeme tím, že Evropská centrální banka stále tiskne peníze a ty země, které jsou předlužené, tak těmito natištěnými penězi financuje tím, že vykupuje jejich dluhopisy a tak dále. Tento systém je samozřejmě jenom fiktivní. Stejně tak jako byl fiktivní, když Německo před druhou světovou válkou tisklo své peníze a vyvolalo hyperinflaci. I ten stávající systém je neudržitelný.
Proč ale tedy nestoupá inflace?
Inflace stoupá, pouze to není vidět, protože se tady bavíme o jiném tisku peněz, než byl ten předválečný. Ten spočíval v tom, že se peníze dostávaly přímo mezi lidi. To se dneska neděje. Dneska jsme přešli na systém, kterému se říká kvantitativní uvolňování, což je taková sofistikovanější forma tisknutí peněz, kdy peníze uvolněné do oběhu, se dostávají především investorům – velkým bankám a dalším korporacím.
A jsou vlastně investovány nikoli přímo do zboží a služeb tak, že by je lidé přímo utráceli v obchodech, ale jsou investovány do cenných papírů a současně po nich na trhu zůstává stopa v té podobě, že jsou extrémně nízké úrokové sazby. To vede k tomu, že jak jsou zlikvidovány všechny investiční příležitosti a současně jsou extrémně levné hypotéky, tak lidé nemají jinou možnost, jak uchovat hodnotu svého bohatství než brát si tyto extrémně levné hypotéky a nakupovat nemovistosti.
Lze to ještě nějak výstižněji shrnout?
Takže inflace se dnes projevuje ve dvou kanálech: v extrémně vysoké cenně cenných papírů – konkrétně třeba akcií, ale i dluhopisů –, a projevuje se v růstu cen nemovitostí.
Není normální, aby v době, kdy jsme v nejhlubší recesi, která byla kdy statisticky naměřena za dobu existence české ekonomiky, tak prudce rostly ceny nemovitostí. V recesi se obvykle nestaví a nenakupují se domy. A právě to, že po celém rozvinutém světě ceny nemovitostí rostou, je příznakem oné inflace. Politici, kteří se ohánějí rovností mezi lidmi, ve skutečnosti dosahují pravého opaku: rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými.
Dalším projevem inflace je, že v recesi jsou podniky ztrátové. Tedy by měly jít dolů ceny jejich akcií. Opak je ale pravdou: akciové trhy jdou na historické rekordy. To se také nedá označit jinak, než jako inflace. Nakonec na to doplatí zase důchodci, kteří mají celoživotní úspory našetřené v penzijních fondech, protože ty jsou jenom prázdnou skořápkou, jsou plné předražených akcií, které ovšem nejsou kryty žádnou hodnotou.
