Diskusní komentáře pod mým příspěvkem (na Facebooku; tento původní příspěvek níže, pozn. red.,) o tom, že tady v Evropě bychom se k sobě měli chovat s úctou, vykazovaly vysokou míru neporozumění sdělení, resp. neporozumění samotnému problému.
Ve Francii byl brutálně zavražděn a dekapitován učitel dějepisu Samuel Paty (47). Za to, že ve škole v Conflans-Sainte-Honorine ukázal dospívajících žáků karikaturu ze satirických novin Charlie Hebdo. Učinil tak během diskuse na hodině morální a občanské výchovy o svobodě projevu, přičemž stále trvám na tom, že výuka, při níž učitel ukazuje žákům obrázky, o nichž si musí být jist, že děti nebo jejich rodiče hrubě urazí, není v pořádku. Nebyla by v pořádku zcela bez ohledu na to, čím ty obrázky uráží.
Podobně jako ve všech diskusích o konfliktu hodnot islámského světa a hodnot evropských, v tomto případě francouzských, se komentáře hemží slovy měli by, případně musí. Muslimové by se měli přizpůsobit, měli by chápat satiru, měli by uznávat hodnoty republiky, a pokud ne, nechť odejdou.
K smíchu. Tedy k pláči
Nechápu, že někdo nechápe, že na nějaké měli by se už dávno nehraje. Měli by přijmout hodnoty svobody a demokracie? Jenže oni to neudělají. A co? Žijí tu a mají své hodnoty – to se přece smí. Není to zakázané. Žádná povinnost nechat se bavit trapnou satirou neexistuje, ty děti může zesměšnění jejich proroka klidně urazit. A jejich rodiče také. Proč by měl rodič posílat své dítě do školy, v níž ho učitel uráží?
Potíž je jinde – jak došlo k tomu, že francouzský učitel má poučovat třídu malých muslimů o svobodě slova? A je něco takového vůbec proveditelné? Nebo dokonce vynutitelné?
Nevím, jak si kdo představuje, že se bude uplatňovat státní moc vůči tak velké skupině obyvatelstva, která její autoritu přestane uznávat.
Poučný příběh
Četla jsem kdysi poučný příběh o úřednících vídeňského magistrátu, kteří chtěli řešit s muslimskými obyvateli města problém školek, v nichž se vůbec nemluvilo německy. Muslimové byli ochotni prostřednictvím svých zástupců s úřady jednat -–ale pouze s úředníky-muži. Se ženami ne.
Vida. Můžete mít na papíře vzletná slova o rovnosti, můžete mít antidiskriminační zákony, můžete mít třeba i kvóty pro ženy na vedoucích místech – ale co z toho?
Přestaňte všechny ty jednotlivé střety hloupě komentovat slovy měli by nebo přece se musí přizpůsobit. Nikdo nic nemusí, když není, jak si povinnost vynutit. A způsob, jak si vynutit úctu ke svobodě a respekt k demokratickým hodnotám, neexistuje už vůbec. Smiřte se s tím, konečně už.
Původní příspěvek: Karikatura
Proč dělat karikatury a zesměšňovat Mohameda? Aby to odnášeli vraždami křesťané?
Neobratný výrok europoslance Tomáše Zdechovského vzbudil rozruch a vcelku oprávněnou kritiku. Ale přece jen mám pocit, že tady zůstalo kyselé jablíčko, do kterého se nám nechce kousnout.
Výrok pana europoslance má dvě části.
V té první se táže, proč dělat karikatury a zesměšňovat Mohameda. Stejně se ptám i já. Proč to dělat? Protože se to dělat může? Ale ne všechno, co se dělat může, se dělat musí a dělat má.
Nijak nezpochybňuji právo kohokoliv kreslit karikatury, koho si usmyslí, třeba islámského proroka Mohameda. Ale nepřehlížím, že Mohamed je postava pro část lidí (ve Francii pro značnou část spoluobčanů karikaturisty) svatá, takové obrázky je velice uráží. Nevidím smysl v cíleném urážení ostatních. Proč to dělat? Jestliže má někdo něco v úctě, proč mu budu jeho posvátnou postavu zesměšňovat? Jak se to slučuje s úctou k druhému člověku?
Stejně tak je podle mého názoru určitě možné vyložit dětem ve škole podstatu svobody slova jiným způsobem než tak, že jim učitel ukáže obrázky, které část z přítomných žáků a jejich rodiče urazí.
Znovu připomínám, že tím není řečeno, že takto se to dělat nemůže, karikatury se vytvářet nesmí a dětem ukazovat nemají. To vše se může. Ale není to správné.
Druhá část výroku se týká následku takového chování: „odnesou to křesťané“.
Nejprve si uvědomme, kdo ty karikatury kreslí? Jsou to snad křesťané? Nemyslím si. Jsou to spíše vyznavači nějakých progresívních novodobých směrů uvažování, kterým není nic svaté, tedy kromě toho, co sami za svaté uznají, třeba nějakou menšinu.
Hněv, který vyvolají, dopadne nejen na ně, ale právě i na křesťany a další lidi, kteří s tím nemají nic společného a možná s jejich počínáním ani nesouhlasí.
Není to tedy úsečka o dvou koncích, z nichž na jednom jsou karikaturisté posvátných postav a na druhém ti, kdo jsou uraženi a mstí se původcům svého zneuctění. Je to trojúhelník – karikaturisté, pak ti, kdo jsou uraženi, a potom ještě skupina, která to odnese spolu s karikaturisty, ačkoliv nikoho neuráží a s takovým urážením třeba ani nesouhlasí.
Samozřejmě z toho nijak neplyne, že adekvátní reakcí na urážku je připravit někoho o hlavu. Rozhodně ne. Naopak, správná reakce na urážku vypadá úplně jinak; právě u křesťanů by se uražení muslimové mohli poučit.
Ovšem nepoučí se. Nikdo se nepoučí. Ve jménu svobody slova budou „umělci“ urážet ostatní, protože ti to přece musí snést. Ve jménu uražené víry budou muslimové vraždit, protože to je podle nich spravedlivá odplata.
A křesťané mezitím hasí hořící kostely a pohřbívají mrtvé kněze. Vítejte v Evropě 2020.
