Dnešní příspěvek je trochu jiný než obvykle, protože nevím přesně, co chci říci.
Na vícero profilech na mne vykoukly komentáře k plechu s nepovedenými vanilkovými rohlíčky, které se pokusila upéci kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová; nepodařilo se jí to, ale své dílo i tak vystavila na sociálních sítích, zřejmě ve snaze ukázat, že není dokonalá a také někdy něco pokazí, jako každý.
Cukroví vskutku nevypadalo lákavě, dokonce by takové nebylo, ani kdyby se nespálilo. Dočkala se peprných komentářů, o rohlíčcích i o sobě samé. Jak jinak.
A já tohle nemám ráda. Co vlastně?
Výsměch, posmívání se tomu, co se nepovedlo, bez ohledu na to, že dotyčný to sám prezentuje. A i to záměrné vystavování může být dvojí: bez náhledu na chybu, nebo přiznané, pro legraci a pobavení ostatních, jako v tomto případě.
Jenže publikum na sociálních sítích to uchopí škodolibě – a škodolibost mám ze všech možných přístupů k chybě nejméně ráda. Vím, že to k tomu svádí: kandidátka Nerudová nás bude poučovat o všem možném, skutečné chyby popírat, dělat ze sebe něco, co není (většina kampaní je takových), mít přehnané ambice.
Tak se aspoň vysmějeme jejím spáleným rohlíčkům. Snad na tom nezáleží, snad je to neškodné. Ale ne, škodolibost neškodná není.
Chci říci, že na paní Nerudové mi dost věcí vadí. Ale určitě ne to, že spálila rohlíčky a ukázala je veřejnosti. Třeba bych ty rohlíčky taky spálila. Ale nikam bych je určitě nefotila. Každý čas od času něco spálí.
