„Všude samý chudák,“ zvolala královna Alžběta poté, co ve třiačtyřicátém roce svého panování vykonala okružní cestu Anglií – a její zvolání stačilo na zřízení chudinské daně. Byla to ovšem Alžběta I. Marx tento výkřik připomíná v té části prvního dílu Kapitálu, kde v závěru rozebírá tzv. původní akumulaci.
Kapitál ovšem již dávno nepatří mezi povinnou četbu levice. Z Frankfurťanů rozhodně žádný nebyl ani ekonomem. A populární Pikettyho kniha Kapitál v 21. století z roku 2013 je, víc než aktualizovanou analýzou principů kapitalistické organizace práce, inventářem výsledků jejich působení po sto padesáti letech a mohla se rovnou jmenovat Bohatství v 21. století. Jaké ty výsledky jsou? Jeden zřejmý a jeden překvapivý: dnes jsme celosvětově svědky větší akumulace bohatství v menším množství rukou než kdykoli předtím, ale to bohatství je znovu především dědičné. Podle Pikettyho je způsob tvorby nového bohatství v zásadě stejný jako za Marxe, ale úspěšnost jeho udržování je větší, srovnatelná jen s feudalismem.
Problém je, že z toho Thomas Piketty nevyvozuje skoro žádné závěry – a v tom se také spolu s naší dobou od Marxe liší nejpodstatněji, je jen veřejným intelektuálem, zatímco Marx věnuje všechny síly jedinému cíli: kapitál zcela odhalit, popsat a zničit.
Odložená česká debata nad knihou Jeana-Clauda Michéy Tajnosti levice (knížka vyšla v originále před sedmi lety) neklade do popředí hlavně otázku, zda má být socialismus naší doby konzervativní nebo jaký, ale snaží se přimět levici k návratu k boji za to, co bylo její podstatou a na co nikdy nenašla trvalou odpověď – jak zvrátit panství kapitálu nad lidmi.
Pevně stanovená pracovní doba znamená vlastnictví volného času a tím i energii k úsilí o získání politické moci.
Zbytek Tajností je pak snaha ukončit letité spojenectví levice s liberály, které se vyvinulo od přechodné taktiky k neomarxismu coby celistvé syntéze existencialismu, marxismu a psychoanalýzy. Po definitivní porážce všech reforem socialismu v sovětském bloku poté levice rezignovala na samotnou možnost náhrady kapitalismu a spokojila se s jeho opravami, dnes dokonce už jen kulturními.
Tuto strategii považuje Michéa za překonanou. Nepotřebuje být poučován, že spojenectví socialistů s liberály prospělo mnoha znevýhodněným skupinám, ať už šlo o znevýhodnění náboženské, genderové, sexuální, etnické, rasové, či zdravotní. Bylo to spojenectví velké ohleduplnosti k individuálním potřebám jinakosti člověka a bylo ochotné uskutečňovat tyto potřeby jako práva. Michéa nechce tato práva odvolávat, říká něco jiného: není to fundament levice, jen její průnik s liberálním prostředím.
V onom fundamentu, jímž je krocení kapitálu (u reformistů), ba jeho zničení (u Marxe), v tom nejdůležitějším nedosáhla levice za posledních ne třicet, ale padesát let vůbec ničeho. Daňová progrese – nic. Daň z finančních transakcí – nic. Daňové ráje – nulový pokrok. Mezinárodní minimální mzda – není. Regulace mezinárodního pohybu kapitálu – opět nic. Naopak: socialisté se s liberály podíleli na přípravách dalšího odstraňování obchodních bariér jako u TTIP. Co chtěla levice v třicet pět let staré knize Hegemonie a socialistická strategie skloubit do nové, nejširší aliance různých emancipací, vidí dnes jedna z autorek Chantal Mouffeová v eseji Za levicový populismus (2018) už naopak: kde tehdy postrádala požadavky nových hnutí, nespatřuje dnes než tyto požadavky.
Varufakis, Corbyn a Sanders – tři největší naděje západní levice poslední doby – všichni padli proto, že ačkoli byli důslednými obhájci aliančního programu sociální spravedlnosti a lidských práv, jejich liberální spojenci je v rozhodující chvíli zradili. Všichni tři byli vlastními stranami nahrazeni maňásky v rukou korporací; poslední dva ještě dřív, než se s korporacemi vůbec mohli utkat. Levice je tak mnoho posledních desetiletí zcela mimo skutečný „kontakt s nepřítelem“ – a naopak. Obojí je znát: levice prakticky neexistuje a kapitál má všechno, co si kdy přál.
Z celé věci plynou myslím tři hlavní otázky a jen trochu jinak si je klade i Michéa. Jaká poučení si levice vzala ze své historie? Kdo mají být nově jejími spojenci? A jak to provést a nezakopnout?
Čtyři zkušenosti levice
Historická zkušenost levice je rozporná, tím spíš, že její politickou teorií byla vždy i praxe. Prvním poučením je to ze zrady revoluce, které si levice odnesla z odhalení kultu osobnosti a nekonečného teroru, v nějž se opevnění proti moci kapitálu a jeho výrobním způsobům proměnilo v Sovětském svazu a jeho satelitech.
Opouštění principu revoluce vedlo mnohé k přesvědčení o oprávněnosti reformismu. Ten svého vrcholu dosáhl během třiceti poválečných let převahy keynesiánství, která Západu umožnila zbohatnout rychle a se souměřitelnými nerovnostmi a nebývale rozšířila možnosti státu. Ačkoliv ale chtěl reformismus od začátku dojít k socialismu pokojnou cestou, před konečnou kvalitativní změnou se ve všech západních státech zastavil – a v tu chvíli, v sedmdesátých letech, začal být zatlačován.
Dnes převládá zkušenost zrady reformního programu plynoucí z mnoha let kolaborace levice ne už pouze s liberalismem, ale s kapitálem jako takovým – to jsou Clinton, Blair, Schröder, Hollande, kteří svým působením dokázali, že politika spolupráce s kapitálem je vždy politikou kapitálu.
Jenže tyto nedávné zkušenosti zastírají zkušenost čtvrtou, tu nejstarší, revoluční: bez použití síly, ovládnutí státu a jeho trvalého zajištění proti útokům kapitálu a jeho spojenců – například médií – k žádné vážně myšlené regulaci kapitálu nedojde.
Všechny tyto zkušenosti jsou levicové, nejen první tři. Ano, hrozí přemíra státu, méně některých, zvláště ekonomických svobod, ba i autoritářství. Hrozí ztráta iniciativy a perspektivy. Hrozí i kooptace a přizpůsobení se. Omezení moci kapitálu, největší moci v dějinách, ale nevznikne domluvou, nebo snad dobrou vůlí na straně korporací.
Marx v Kapitálu píše: Na místo lesklého katalogu „nezadatelných lidských práv“ vstupuje skromná magna charta zákonitě obmezeného dne pracovního, která „konečně“ objasňuje, kdy končí čas, který dělník prodal, a kdy počíná čas, jemu samotnému patřící.
Z čehož odvozuje: pevně stanovená pracovní doba znamená vlastnictví volného času a tím i energii k úsilí o získání politické moci. Je to příklad střízlivé politické logiky: chtít se mají konkrétní věci. Nebo si snad někdo myslí, že lobbisté korporací na obědech s poradci hlav států, k nimž vy se nikdy nedostanete, žádají zdvořile o nezvyšování daní, nějaké úlevy na sociálním a urychlení oprav dálnice D1? V těch státech, kde ještě nesedí přímo ve vládách, nosí lobbisté na tyto schůzky hotové návrhy zákonů napsané na míru sobě a svým soukmenovcům.
Čili jsou tu čtyři velké historické zkušenosti levice: že úspěch je podmíněn silou zahrnující omezení svobody a že ten úspěch svádí ke zneužití té síly, že ale návyk na spolupráci s kapitálem nakonec nikdy nevede k jeho přemožení, jen k úpadku levice.
Autor: Matěj Stropnický (zkráceno, pozn. red.)
