SPECIÁL COVID-19: Aktualizované statistiky z domova i ze světa →
Karl Marx | ILUSTRACE: Evan Cohen (úprava: PressPort Magazín)

Stropnický: Obnova plebejského spojenectví

Esej, která aktuálně víří vody mezi mladými levicovými intelektuály, otiskl deník Právo v literární příloze Salón

(red.) Redakce
Aktualizace:
Studovna
Rubrika Studovna PressPort Magazínu přináší zejména kvalitní eseje, vědecké či filosofické texty.
Naše hodnocení článku
95

„Všude samý chudák,“ zvolala královna Alžběta poté, co ve třiačtyřicátém roce svého panování vykonala okružní cestu Anglií – a její zvolání stačilo na zřízení chudinské daně. Byla to ovšem Alžběta I. Marx tento výkřik připomíná v té části prvního dílu Kapitálu, kde v závěru rozebírá tzv. původní akumulaci.

Kapitál ovšem již dávno nepatří mezi povinnou četbu levice. Z Frankfurťanů rozhodně žádný nebyl ani ekonomem. A populární Pikettyho kniha Kapitál v 21. století z roku 2013 je, víc než aktualizovanou analýzou principů kapitalistické organizace práce, inventářem výsledků jejich působení po sto padesáti letech a mohla se rovnou jmenovat Bohatství v 21. století. Jaké ty výsledky jsou? Jeden zřejmý a jeden překvapivý: dnes jsme celosvětově svědky větší akumulace bohatství v menším množství rukou než kdykoli předtím, ale to bohatství je znovu především dědičné. Podle Pikettyho je způsob tvorby nového bohatství v zásadě stejný jako za Marxe, ale úspěšnost jeho udržování je větší, srovnatelná jen s feudalismem.

Problém je, že z toho Thomas Piketty nevyvozuje skoro žádné závěry – a v tom se také spolu s naší dobou od Marxe liší nejpodstatněji, je jen veřejným intelektuálem, zatímco Marx věnuje všechny síly jedinému cíli: kapitál zcela odhalit, popsat a zničit.

Odložená česká debata nad knihou Jeana-Clauda Michéy Tajnosti levice (knížka vyšla v originále před sedmi lety) neklade do popředí hlavně otázku, zda má být socialismus naší doby konzervativní nebo jaký, ale snaží se přimět levici k návratu k boji za to, co bylo její podstatou a na co nikdy nenašla trvalou odpověď – jak zvrátit panství kapitálu nad lidmi.

Pevně stanovená pracovní doba znamená vlastnictví volného času a tím i energii k úsilí o získání politické moci.

Zbytek Tajností je pak snaha ukončit letité spojenectví levice s liberály, které se vyvinulo od přechodné taktiky k neomarxismu coby celistvé syntéze existencialismu, marxismu a psychoanalýzy. Po definitivní porážce všech reforem socialismu v sovětském bloku poté levice rezignovala na samotnou možnost náhrady kapitalismu a spokojila se s jeho opravami, dnes dokonce už jen kulturními.

Tuto strategii považuje Michéa za překonanou. Nepotřebuje být poučován, že spojenectví socialistů s liberály prospělo mnoha znevýhodněným skupinám, ať už šlo o znevýhodnění náboženské, genderové, sexuální, etnické, rasové, či zdravotní. Bylo to spojenectví velké ohleduplnosti k individuálním potřebám jinakosti člověka a bylo ochotné uskutečňovat tyto potřeby jako práva. Michéa nechce tato práva odvolávat, říká něco jiného: není to fundament levice, jen její průnik s liberálním prostředím.

V onom fundamentu, jímž je krocení kapitálu (u reformistů), ba jeho zničení (u Marxe), v tom nejdůležitějším nedosáhla levice za posledních ne třicet, ale padesát let vůbec ničeho. Daňová progrese – nic. Daň z finančních transakcí – nic. Daňové ráje – nulový pokrok. Mezinárodní minimální mzda – není. Regulace mezinárodního pohybu kapitálu – opět nic. Naopak: socialisté se s liberály podíleli na přípravách dalšího odstraňování obchodních bariér jako u TTIP. Co chtěla levice v třicet pět let staré knize Hegemonie a socialistická strategie skloubit do nové, nejširší aliance různých emancipací, vidí dnes jedna z autorek Chantal Mouffeová v eseji Za levicový populismus (2018) už naopak: kde tehdy postrádala požadavky nových hnutí, nespatřuje dnes než tyto požadavky.

Varufakis, Corbyn a Sanders – tři největší naděje západní levice poslední doby – všichni padli proto, že ačkoli byli důslednými obhájci aliančního programu sociální spravedlnosti a lidských práv, jejich liberální spojenci je v rozhodující chvíli zradili. Všichni tři byli vlastními stranami nahrazeni maňásky v rukou korporací; poslední dva ještě dřív, než se s korporacemi vůbec mohli utkat. Levice je tak mnoho posledních desetiletí zcela mimo skutečný „kontakt s nepřítelem“ – a naopak. Obojí je znát: levice prakticky neexistuje a kapitál má všechno, co si kdy přál.

Z celé věci plynou myslím tři hlavní otázky a jen trochu jinak si je klade i Michéa. Jaká poučení si levice vzala ze své historie? Kdo mají být nově jejími spojenci? A jak to provést a nezakopnout?

Čtyři zkušenosti levice 

Historická zkušenost levice je rozporná, tím spíš, že její politickou teorií byla vždy i praxe. Prvním poučením je to ze zrady revoluce, které si levice odnesla z odhalení kultu osobnosti a nekonečného teroru, v nějž se opevnění proti moci kapitálu a jeho výrobním způsobům proměnilo v Sovětském svazu a jeho satelitech.

Opouštění principu revoluce vedlo mnohé k přesvědčení o oprávněnosti reformismu. Ten svého vrcholu dosáhl během třiceti poválečných let převahy keynesiánství, která Západu umožnila zbohatnout rychle a se souměřitelnými nerovnostmi a nebývale rozšířila možnosti státu. Ačkoliv ale chtěl reformismus od začátku dojít k socialismu pokojnou cestou, před konečnou kvalitativní změnou se ve všech západních státech zastavil – a v tu chvíli, v sedmdesátých letech, začal být zatlačován.

Dnes převládá zkušenost zrady reformního programu plynoucí z mnoha let kolaborace levice ne už pouze s liberalismem, ale s kapitálem jako takovým – to jsou Clinton, Blair, Schröder, Hollande, kteří svým působením dokázali, že politika spolupráce s kapitálem je vždy politikou kapitálu.

Jenže tyto nedávné zkušenosti zastírají zkušenost čtvrtou, tu nejstarší, revoluční: bez použití síly, ovládnutí státu a jeho trvalého zajištění proti útokům kapitálu a jeho spojenců – například médií – k žádné vážně myšlené regulaci kapitálu nedojde.

Všechny tyto zkušenosti jsou levicové, nejen první tři. Ano, hrozí přemíra státu, méně některých, zvláště ekonomických svobod, ba i autoritářství. Hrozí ztráta iniciativy a perspektivy. Hrozí i kooptace a přizpůsobení se. Omezení moci kapitálu, největší moci v dějinách, ale nevznikne domluvou, nebo snad dobrou vůlí na straně korporací.

Marx v Kapitálu píše: Na místo lesklého katalogu „nezadatelných lidských práv“ vstupuje skromná magna charta zákonitě obmezeného dne pracovního, která „konečně“ objasňuje, kdy končí čas, který dělník prodal, a kdy počíná čas, jemu samotnému patřící. 

Z čehož odvozuje: pevně stanovená pracovní doba znamená vlastnictví volného času a tím i energii k úsilí o získání politické moci. Je to příklad střízlivé politické logiky: chtít se mají konkrétní věci. Nebo si snad někdo myslí, že lobbisté korporací na obědech s poradci hlav států, k nimž vy se nikdy nedostanete, žádají zdvořile o nezvyšování daní, nějaké úlevy na sociálním a urychlení oprav dálnice D1? V těch státech, kde ještě nesedí přímo ve vládách, nosí lobbisté na tyto schůzky hotové návrhy zákonů napsané na míru sobě a svým soukmenovcům.

Čili jsou tu čtyři velké historické zkušenosti levice: že úspěch je podmíněn silou zahrnující omezení svobody a že ten úspěch svádí ke zneužití té síly, že ale návyk na spolupráci s kapitálem nakonec nikdy nevede k jeho přemožení, jen k úpadku levice.

Autor: Matěj Stropnický (zkráceno, pozn. red.)

vaší podpory si vážíme
Zde můžete podpořit
PressPort Magazín
DĚKUJEME

Stropnický: Obnova plebejského spojenectví
Hodnocení čtenářů1 Hlas
90
95
Naše hodnocení

O nás

PressPort Magazín (ppmagazín.com; pressportmagazín.cz) je nezávislá zpravodajsko-publicistická platforma. Spuštěna byla dne 11. listopadu 2018.

Základní sekce jsou:

  1. PUBLICISTIKA
  2. DOMOV
  3. SVĚT

Tyto sekce a jejich rubriky jsou označeny svoji základní barvou (oranžová a červená) a články z nich je možno najít i v dalších rubrikách, zejména v sekci Přehledně.

Ostatní rubriky jsou zcela samostatné a jsou označeny příslušnou barvou.

Vydává Pribil Production.

Další příspěvky
OSN: V roce 2017 zemřelo násilně 40 tisíc dětí