Uff… Zarathustra je určitě jednou z nejnáročnějších knih, které jsem kdy četla. Z velké části knihy vůbec nejsem moudrá a s velkou pravděpodobností ani za několik let nebudu. Co mě ale potěšilo: Nietzsche se tak trochu omylem stal takovým měřítkem toho, jak se v životě posouvám v chápání světa a abstrakce.
Poprvé jsem o něm četla asi v šestnácti letech – vůbec jsem nechápala, co se snaží sdělit, a přišel mi akorát jak šílenec. Protože mě ale lákalo ho pochopit, koupila jsem si už tehdy svého Zarathustru. Celkem logicky jsem ho v tomto věku asi po dvaceti stranách odložila, protože se to vůbec nedalo.
Před třemi lety jsem se k Nietzschemu vrátila. Přečetla jsem Soumrak model čili Kterak se filosofuje kladivem a několik textů o jeho myšlenkách. Poprvé mi začalo něco z toho dávat smysl, ale pořád žádná sláva.
Teď jsem zase zpět. Vrátila jsem se k Zarathustrovi. Abych si to ale usnadnila, tak s tenkou knížečkou jako průvodcem – Nietzsche pro začátečníky. Tak pravil Zarathustra: Úvod do četby (Schmidt, Rüdiger – Spreckelsen, Cord). Hodně mi bodla, bez ní bych se v tom určitě pořád plácala. Konečně si troufám říct, že se trochu chytám v základních Nietzscheho tezích.
Jsem nadšená z toho, že jsem to dala, ale myslím, že to bude chtít ještě jednou – možná tak za dvacet, třicet let. Pořád je to pro mě dost těžké a některé části knihy ve mně nic moc nezanechaly. Jsem ale zvědavá, co tam najdu příště.
