Poslední Vidlákův (bloger, pozn.) apokalyptický článek mne – jak se dalo čekat – vyděsil. Vidlák v něm pohledem svého oboru, totiž zemědělství, sděluje některé chmurné skutečnosti:
- za vstupní suroviny se platí horentní sumy, ačkoliv jsou často navzdory sankcím nakoupené v Rusku a přeprodávané přes prostředníky,
- autor sám ví o několika potravinářských provozech, které se budou brzy zavírat,
- a omezování dodávek plynu cca od listopadu je dost reálné.
Zima a nedostatek potravin mne děsí; nedovedu si představit, že nebudu mít dost jídla pro děti. Přitom to vůbec není nepředstavitelný scénář; pochopitelně, pokud jatka, mlékárny, pekárny a další potravinářské provozy zavřou, pokud nebude plyn na usušení obilí, co budeme jíst?
Zároveň bohužel nevěřím této vládě, že plynu bude dost. Je mi líto, moc ráda bych tomu věřila a byla klidná, ale důvěra není něco, co si lze disciplinovaně nařídit: teď jim věřím. Takhle to bohužel nefunguje. Ostatně, je tady někdo, kdo věří, že ministr Síkela něco vyřeší? Že vláda někomu skutečně efektivně pomůže? Že paní Markéta má vůbec povědomí o rozsahu problému? Tak vidíte. Taky tomu nevěříte.
Uplynul více než týden od velké demonstrace na Václavském náměstí. Z rétoriky obou stran to vypadalo, že existují jen dvě možné cesty: současná vláda, která bude občany planě uklidňovat, slibovat pomoc a snažit se zalátat výpadky v dodávkách strategických surovin, jak se dá. Anebo poněkud nepředvídatelná skvadra politiků, kteří si představují, že blíže neurčeným způsobem svrhnou vládu a o dodávkách plynu se dohodnou.
Ona ale existuje ještě třetí možnost.
Pod tíhou hroutícího se hospodářství, problémů v zásobování a vytápění, hrozících nepokojů, zoufalství a bezmoci tato vláda kapituluje. Prostě ten prsten políbí a plyn z Ruska zajistí.
Předpokládám, že ani Rusové nejsou tak hloupí, aby tomu neposkytli jakousi přiměřenou součinnost. Plynovody se mohou opravit, mírová jednání alespoň připustit… Rezignace na zásadové postoje by proto vypadala jako výsledek diplomatického vyjednávání, zahalený do mraků slov, z nichž by to, že jsme ustoupili, vyplývalo jen jaksi mimoděk.
A pokud by někoho napadlo, že takový postup by nebyl obhajitelný zde u nás, na domácí politické scéně, nenechte se mýlit.
Tato vláda se k jednání prostě obětuje. V zájmu toho, aby se tady neujaly moci ty nedemokratické a proruské síly, v zájmu toho, aby se tahle nejlepší vláda, kterou máme, ještě chvíli udržela, v zájmu toho, aby zabránila nejhoršímu, ustoupí.
Však to známe. Uděláme to my, protože když to neuděláme my, udělá to samé někdo ještě horší. A to přece nechceme.
