V otroctví žije v Česku 31 tisíc lidí

Na světě žije odhadem 29 miliónů žen a dívek v moderním otroctví; nedávno o tom pojednala zpráva lidskoprávní organizace Walk Free. V moderním otroctví podle ní uvázla každá 130. žena na světě.

Milióny žen a dívek jsou mimo jiné oběťmi nucené práce, vynuceného manželství, dluhového otroctví, popřípadě žijí jako domácí služky.

„Realita je taková, že v dnešní době žije v otroctví více lidí než kdykoliv jindy v lidské historii,“ uvedla Grace Forrestová, spoluzakladatelka lidskoprávní organizace Walk Free, která bojuje proti otrokářství.

Ze zprávy vyplývá, že ženy tvoří 99 procent všech obětí sexuálního zneužívání, 84 procent obětí vynucených manželství a 58 procent obětí nucené práce.

Forrestová upozornila, že tvář moderního otroctví se změnila. „Sledujeme normalizované vykořisťování (lidí) v ekonomice, v mezinárodních zásobovacích řetězcích a také na migračních cestách. Nejvíce zranitelní lidé na světě byli zatlačeni ještě více směrem k praktikám moderního otroctví kvůli covidu-19,“ prohlásila Forrestová.

Dětská manželství toleruje 136 zemí

„Víme, že ženy a dívky se setkávají s nebývalou mírou vykořisťování a nucené práce v zásobovacích řetězcích u zboží, které kupujeme a používáme každý den, jako je oblečení, káva, technologie,“ dodala obhájkyně lidských práv.

Zveřejněný počet obětí moderního otroctví je podle ní pouze konzervativní odhad, jenž nezahrnuje vývoj situace za pandemie koronaviru. Nicméně organizace Walk Free v té době zaznamenala prudký nárůst nucených a dětských manželství a vykořisťujících pracovních podmínek napříč světem.

Organizace proto volá například po zákazu dětských manželství, které stále ještě nepostavilo mimo zákon 136 zemí světa.

Studie je založena na zjištěních organizace Walk Free a na datech Mezinárodní organizace práce (ILO) a Mezinárodní organizace pro migraci (IOM).

Lidé v pasti

Podle globálního indexu otroctví, který zpracovává uvedená organizace, se problém týká i Česka – žije tu údajně 31 tisíc moderních otroků.

To před časem potvrdil i Daniel Hůle z Člověka v tísni. Zpravidla jsou to lidé, kteří se dostali do nějaké pasti, nejčastěji dluhové. „Dají vám malou půjčku, poté vám ji však navýší na několikanásobek. Máme běžně klienty, kteří si půjčili deset tisíc a nyní mají půlmilionový dluh. Ten člověk na vás má páku, nejste schopen mu vyhovět. Tak plníte cokoliv, co vymyslí. Jste jeho otrokem,“ říká.

Moderní otroctví vzniká i tehdy, kdy jedna osoba odejme svobodu jinému člověku – svobodu volby odmítnout určitou práci, svobodu nakládání se svým tělem – a vykořisťuje ji. Svoboda je odebírána pod nátlakem, hrozbou, násilím a zneužíváním vlastní moci.

Podle Hůleho funguje takovéto vykořisťování mezi vietnamskou komunitou v Česku, a to ještě více než dříve. „Vidíme večerky, které mají pořád otevřeno. To je super, ne? Ale mezi vietnamskou komunitou je extrémní hierarchie. Je tady obrovské množství bohatých Vietnamců. Za ta léta, co tu jsou, se vypracovali. Ale často vykořisťují své chudší příbuzné, kteří tu dělají chůvy či konkubíny za dvě stovky týdně,“ líčí Hůle.

Free the Slaves

Američan Kevin Bales otázce novodobého otroctví věnoval celou svou kariéru. Pomáhal například založit organizace Free the Slaves, která pomáhá zotročeným lidem ke svobodě. Nyní působí ve výzkumné laboratoři Rights Lab, jež funguje při Nottinghamské univerzitě.

„Před pár lety došlo k odhalení, že ve spoustě ručních automyček, kde vám auto umyje a vyleští člověk, pracují lidé v otroctví. Jeden z mých kolegů z Rights Lab si toho všiml a pak se pustil do poměrně zajímavé analýzy toho, kolik si takoví pracovníci mytím aut vydělají. Že to může být třeba čtvrt libry za jedno auto. Zejména v bohatých státech, což se vztahuje i na Českou republiku, přitom máme pocit, že u nás se něco takového dít nemůže. Že se to stává jen v Thajsku nebo v Africe.“

Odborník o tématu napsal také knihu Disposable People – v rámci výzkumu vyjel se svou kolegyní, profesorkou thajské literatury, právě do Thajska. „Někdo se za nás musel zaručit, když jsme šli do nevěstinců v zemědělských oblastech, o nichž jsme věděli, že jsou plné zotročených lidí. Chovali jsme se tak, aby si mysleli, že jsme nějaký výstřední pár Evropanů, kteří si chtějí vzít na odpoledne holky k sobě na hotel. Umožnilo nám to pak dostat ty dívky mimo nevěstinec a promluvit si s nimi,“ vypráví Bales.

Zpovídané dívky chtěly často navštívit ještě před společným jídlem chrám. To aby se pomodlily za to, aby neonemocněly HIV. „Příběhy, které nám pak u jídla vyprávěly, byly příšerné. Mluvily o otrokyních, které byly za trest střeleny do obličeje a pak umíraly přímo vedle ostatních dívek. O tom, že je třeba osmkrát denně znásilňovali. O zmizeních, bití, zlomeninách… o opravdu děsivém mučení, jemuž v otroctví čelily,“ říká Bales.