SEATTLE – Jedna kamarádka se mě soukromě ptala na to, jak je to se zdravotníky v první linii, jak to zvládáme, jestli se z toho neskládáme a zda si neponeseme následky. A já napsala elaborát, a tak jsem si řekla, ze ho dám i na PressPort Magazín. Třeba to někomu k něčemu bude.
My tady v Seattlu (klepu na dřevo) jsme z nejhoršího venku, ale stále ještě od minulého března nebyl den, abychom na JIPce neměli ani jednoho covidového pacienta. Ale už to není ten nápor, jaký byl vloni v květnu, červnu a tak dále. Přijde mi, jak pozoruju všechny své kolegy, že to zvládáme pomocí jakéhosi emocionálního zapouzdření. Prostě když jsme v práci, tak si nic nepřipouštíme. Nemůžeme. Kdybychom se tu nějak emocionálně skládali, stálo by to lidi životy. Takže je to asi obranný mechanizmus.
Za sebe musím říct – možná že to bude znít chladně a krutě –, že v momentě, kdy mi skončí směna a já opouštím nemocnici, ve většině případů témeř okamžitě zapomínám, kdo ten člověk byl, jak se jmenoval, jaký měl životní příběh…
Je jenom pár případů, kdy to nejde – třeba jeden z těch, co nám tu zemřeli na covid, byl náš kolega, jiný byl jinak zcela zdravý devatenáctiletý chlapec. Ať jsme dělali, co jsme mohli, zachránit se nám ho nepodařilo.
Před covidem to byla zase třeba mladá žena, kterou jsme resuscitovali strašně dlouho; pro její maminku to bylo celé takové utrpení, že na to prostě nezapomenu. Anebo paní v mém věku, která utrpěla náhlé mozkové aneurysma a pro jejího manžela to byl takový nervový šok, že ať se snažil, co jen mohl udržet to uvnitř, tak z něj chvílemi vycházel řev tak útrpný a ta jeho bolest ze ztráty byla tak veliká a tak hmatatelná, že jsem musela pokaždé, než jsem vešla do jejího pokoje, napočítat do deseti a několikrát se nadechnout, abych se tam nesesypala.
Zázračné vyléčení
Řekla bych, že těch nezapomenutelných ztrát pacientů, mám za těch pět let, co tu dělám, nejspíš míň než deset, a většinou to byli lidé mladí. Na druhou stranu jsem tu zažila i pár velkých úspěchů, třeba maminku tří malých dětí, třicátnici, která měla ten nejhorší průběh covidu, jaký existuje, a naděje byla téměř mizivá, a přesto se nám ji podařilo vyloženě vypiplat a odešla z nemocnice prakticky po svých (tedy na vozíčku, protože byla slabá, ale po rehabilitaci bude v pořádku).
Takové pozitivní zážitky samozřejmě dodávají motivaci, proč člověk v této práci pokračuje a dělá ji i rád a s chutí.
To, že se zapouzdříme ovšem neznamená, že to v nás nezanechává následky. Já jsem se změnila v tom smyslu, že žiju s vědomím, že smrt nebo utrpení vždy číhá těsně za rohem. Tenhle pocit lidem, kteří nějaké takové trauma nezažili, asi úplně chybí, předpokládám. Je to otravné a nepříjemné vědomí, ale zase na druhou stranu mi poskytlo jakýsi nadhled.
V jistém smyslu mě to osvobodilo
Velice moc se raduju z každého životního úspěchu a z každé maličkosti a mnohem méně řeším věci, které v tom velkém spektru života nakonec nejsou až tak důležité. Vlastně mohu říct, že mě to v jistém smyslu osvobodilo a vyléčilo to leckterou úzkost a depresi. Nijak dramaticky už neprožívám, že se mi nedaří najít si partnera, který by byl pro mě atraktivní a se kterým bych dokázala vyjít, když jsem viděla rodiče předčasně ztratit své děti, nebo děti své rodiče, anebo třeba kohokoli náhle navždy ztratit své zdraví či celoživotně žít v utrpení těžké chronické nemoci.
Považuju to celé pro sebe spíš za přínos a dar, ale rozhodně netvrdím, že je to pro každého a že bych to každému doporučovala.
