SEATTLE – Jedna kamarádka se mě soukromě ptala na to, jak je to se zdravotníky v první linii, jak to zvládáme, jestli se z toho neskládáme a zda si neponeseme následky. A já napsala elaborát, a tak jsem si řekla, ze ho dám i na PressPort Magazín. Třeba to někomu k něčemu bude.
My tady v Seattlu (klepu na dřevo) jsme z nejhoršího venku, ale stále ještě od minulého března nebyl den, abychom na JIPce neměli ani jednoho covidového pacienta. Ale už to není ten nápor, jaký byl vloni v květnu, červnu a tak dále. Přijde mi, jak pozoruju všechny své kolegy, že to zvládáme pomocí jakéhosi emocionálního zapouzdření. Prostě když jsme v práci, tak si nic nepřipouštíme. Nemůžeme. Kdybychom se tu nějak emocionálně skládali, stálo by to lidi životy. Takže je to asi obranný mechanizmus.
Za sebe musím říct – možná že to bude znít chladně a krutě –, že v momentě, kdy mi skončí směna a já opouštím nemocnici, ve většině případů témeř okamžitě zapomínám, kdo ten člověk byl, jak se jmenoval, jaký měl životní příběh…
Je jenom pár případů, kdy to nejde – třeba jeden z těch, co nám tu zemřeli na covid, byl náš kolega, jiný byl jinak zcela zdravý devatenáctiletý chlapec. Ať jsme dělali, co jsme mohli, zachránit se nám ho nepodařilo.
Změnila jsem se v tom smyslu, že žiju s vědomím, že smrt nebo utrpení vždy číhá těsně za rohem.
Před covidem to byla zase třeba mladá žena, kterou jsme resuscitovali strašně dlouho; pro její maminku to bylo celé takové utrpení, že na to prostě nezapomenu. Anebo paní v mém věku, která utrpěla náhlé mozkové aneurysma a pro jejího manžela to byl takový nervový šok, že ať se snažil, co jen mohl udržet to uvnitř, tak z něj chvílemi vycházel řev tak útrpný a ta jeho bolest ze ztráty byla tak veliká a tak hmatatelná, že jsem musela pokaždé, než jsem vešla do jejího pokoje, napočítat do deseti a několikrát se nadechnout, abych se tam nesesypala.
Zázračné vyléčení
Řekla bych, že těch nezapomenutelných ztrát pacientů, mám za těch pět let, co tu dělám, nejspíš míň než deset, a většinou to byli lidé mladí. Na druhou stranu jsem tu zažila i pár velkých úspěchů, třeba maminku tří malých dětí, třicátnici, která měla ten nejhorší průběh covidu, jaký existuje, a naděje byla téměř mizivá, a přesto se nám ji podařilo vyloženě vypiplat a odešla z nemocnice prakticky po svých (tedy na vozíčku, protože byla slabá, ale po rehabilitaci bude v pořádku).
Takové pozitivní zážitky samozřejmě dodávají motivaci, proč člověk v této práci pokračuje a dělá ji i rád a s chutí.
To, že se zapouzdříme ovšem neznamená, že to v nás nezanechává následky. Já jsem se změnila v tom smyslu, že žiju s vědomím, že smrt nebo utrpení vždy číhá těsně za rohem. Tenhle pocit lidem, kteří nějaké takové trauma nezažili, asi úplně chybí, předpokládám. Je to otravné a nepříjemné vědomí, ale zase na druhou stranu mi poskytlo jakýsi nadhled.
V jistém smyslu mě to osvobodilo
Velice moc se raduju z každého životního úspěchu a z každé maličkosti a mnohem méně řeším věci, které v tom velkém spektru života nakonec nejsou až tak důležité. Vlastně mohu říct, že mě to v jistém smyslu osvobodilo a vyléčilo to leckterou úzkost a depresi. Nijak dramaticky už neprožívám, že se mi nedaří najít si partnera, který by byl pro mě atraktivní a se kterým bych dokázala vyjít, když jsem viděla rodiče předčasně ztratit své děti, nebo děti své rodiče, anebo třeba kohokoli náhle navždy ztratit své zdraví či celoživotně žít v utrpení těžké chronické nemoci.
Považuju to celé pro sebe spíš za přínos a dar, ale rozhodně netvrdím, že je to pro každého a že bych to každému doporučovala.
