Emigrace je „nejhorší blbost, kterou může člověk v životě udělat, návrat po revoluci v roce 1989 už ale nebyl možný z praktických důvodů i kvůli disidentům, kteří se dostali k moci“. V rozhovoru pro brněnský literární měsíčník Host na to před čtyřmi lety upozornila Věra Kunderová, manželka a dlouholetá literární agentka světově proslulého spisovatele Milana Kundery (1. dubna 1929 Brno – 11. července 2023 Paříž).
Oba se v 70. letech minulého století rozhodli zůstat ve Francii, kde Milan Kundera dostal pozvání vyučovat na univerzitě. Spisovatel, o jehož skonu v 94 letech dnes novináři, které neměl nikdy rád, informují, rozhovory už roky neposkytoval. Také jeho žena s podobným interview naposledy souhlasila v 90. letech.
Podle Věry Kunderové disidenti nenáviděli jejího manžela, protože se už před revolucí obávali, aby se Milan Kundera nepostavil do čela politické opozice. „Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali jako vůdce protikomunistické opozice (pozdějšího prezidenta Václava) Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice,“ říká.
Kunderová v interview zmiňuje jejich setkání právě s disidentem Pavlem Tigridem. „Rok po naší emigraci si nás pozval Pavel Tigrid a u oběda řekl: ‚Pane Kundero, nepleťte se do politiky.‘ My jsme na něj koukali vykuleně, proč to říká, protože Milan žádné politické ambice neměl. On chtěl jenom psát,“ líčí Kunderová.
Zničený život
Nemožnost návratu do České republiky si prý poprvé uvědomila poté, co v roce 2008 týdeník Respekt otiskl článek o údajném Kunderově udání v 50. letech. Zároveň se ale zrodila touha být doma. „Připadám si jako otrok na plantáži, který se v noci ve snech vrací do své země,“ podotýká Kunderová. Připomíná také verše Viktora Dyka o vlasti, kde říká: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“
Článek v Respektu Kunderovou i jejího muže zdravotně zničil, jak uvádí. „A nikdo se mu dosud neomluvil!“ posteskla si. Popisuje, že disidenti se snažili Milana Kunderu pošpinit, jak na něj útočili a uráželi ho. „Všechny ty útoky mám schované v archivu. Ostatní věci jsme už vyhodili a zničili, jenom tohle ne. Oni měli prostě obavy, že by mohl jít do politiky, a tak se ho snažili znemožnit. A nenávist vůči němu zůstávala i po listopadu a všechno vyvrcholilo tím odporným textem v Respektu.“
Milan Kundera se proti článku vydanému v Respektu ohradil, dokonce uvažoval o žalobě. Jedenáct světově známých spisovatelů, mezi nimi čtyři laureáti Nobelovy ceny za literaturu, ve společném prohlášení kauzu odsoudilo jako „očerňovací kampaň“.
Emigrant v nové zemi nikdy nebude doma
Podle Věry Kunderové největší chybou po sametové revoluci bylo, že disidenti chtěli vymazat celou dobu komunismu, že se nenavázalo na pražské jaro ze 60. let.
„Z pohledu disidentů to bylo asi logické, protože pokud by uznali, že komunismus nebyl skrz naskrz zlo, tak by možná nevypadali jako takoví hrdinové a bojovníci, ale tu zemi to poškodilo,“ uvádí v rozhovoru. Lidé v tehdejším Československu si podle ní nechali namluvit, že komunismus trval 50 let. „Vy jste začali znovu, ale tím jste přerušili tu důležitou kontinuitu,“ doplňuje.
Milan Kundera poslední čtyři romány napsal ve francouzštině, české vydání čtvrtého z nich Slavnost bezvýznamnosti se podle Věry Kunderové dlouho odkládalo, protože existovala varianta, že Kundera ho přeloží sám. „Ale teď už to nejde, tak to bude aspoň kontrolovat. Pokud to dopadne dobře, tak by další měla být Nevědomost,“ naznačila ve zmíněném interview v roce 2019.
Hned v 90. letech nové Kunderovy romány nevycházely v češtině kvůli obavě z toho, že politická témata pro čtenáře v Česku zastíní to, co je v nich podstatného. „Ale teď už vyrostly nové generace a ty to snad budou číst úplně jinak,“ dodává autorova žena.
Věra a Milan Kunderovi dlouhá léta žili v Paříži. Kundera po listopadu 1989 několikrát navštívil Československo i Českou republiku.
Na dotaz, zda si umí představit, že by s manželem neemigrovali a zůstali v Československu, Kunderová přitakává. „Já ano. Milan by nejspíš nenapsal některé knihy, ale upřímně řečeno: no a? Prožili bychom prostě jiný život,“ uvádí.
„Emigrant, v té první generaci, je někdo, kdo visí ve vzduchu. Skutečný domov ztratil a v nové zemi nikdy doma nebude. Já jsem doma denně, když se mi podaří usnout. To ležím na kameni nebo v tůni ve Vydře, v Brně na přehradě, bruslím nebo se koupu ve Vltavě. Já jsem celé noci doma,“ říká Věra Kunderová.
