Zřejmě tomu nelze utéci, proto se zde stručně pokusím zformulovat, co si o panu Kellnerovi myslím já. Ale z mnoha aspektů jeho životopisu vyberu jen jeden, protože se mne dotýká více než jiné.
Z jeho obrovského impéria mi totiž jako vykřičník vždy vytane na mysli jediná značka: Home Credit. Z praxe samozřejmě vím, co dokáží lichvářské půjčky se životem udělat – nic pěkného to skutečně není. Je ale také pravda, že na trhu působí mnohem horší, agresivnější poskytovatelé nebankovních půjček než společnost Home Credit; ta se naopak v posledních letech, pokud vím, zlepšila, zřejmě ve snaze napravit pošramocenou pověst.
Před několika lety jsem četla v Hospodářských novinách velký rozhovor s manažerem Home Creditu. Vyplývalo z něj, že tato společnost získala jako první právo poskytovat drobné spotřebitelské úvěry v Číně, doslova tedy, že „učí“ Číňany se zadlužovat, půjčovat si na malé věci, jako je nejnovější typ mobilního telefonu. Nebyla jsem potěšena. Pokud máme do Číny něco vyvážet, snad by to mohlo být něco jiného než spotřebitelské úvěry… To se máme ve světě prezentovat zrovna exportem tohoto byznysu do zemí, kde se ještě nestihl rozvinout? Opravdu mne to netěšilo.
Vyrábět dlužníky jako na běžícím pásu není správné, byť dlužníci uzavírají smlouvu svobodně.
Když se miliardová řeka skládá z miliónů drobných praménků vysokých úroků na zbytné věci, neslouží nikomu ke cti, stavět na takové řece přehrady nebo z ní napájet své koně. Vyrábět dlužníky jako na běžícím pásu není správné, byť dlužníci uzavírají smlouvu svobodně. Tu a tam půjčka dokonce někomu skutečně pomůže a v klidu a bez potíží ji splatí.
Na druhou stranu, některá fakta mne vedou k přesvědčení, že si Petr Kellner tento etický nedostatek svého byznysu dobře uvědomoval. A když mu něco přičítáme k tíži, neměli bychom pominout to, co mu lze přičíst k dobru. Jeho charitativní aktivity jsou nepřehlédnutelné. A ne, opravdu to nelze přepočítávat tak, že když dá dolarový miliardář sto milionů, to je jako bych já dal třicet korun. Ani miliardář nikomu nic dávat nemusí. Doslova ubohé jsou pohrdavé odsudky, že to beztak nedělal z altruismu. I když někdo koná dobrý skutek jen ze sobeckých důvodů, třeba pro svůj dobrý pocit, nic to na podstatě skutku nemění. Nebo mu snad má charita způsobovat zármutek a duševní neklid?
Ale především: není na nás, abychom zemřelému počítali plusy a mínusy, přínosy pro společnost a ztráty, které způsobil, hříchy a dobré skutky. Vůbec se tím nemusíme zabývat.
Je pravda, že v příkopech kolem jeho podnikatelských cest zůstalo ležet mnoho dlužníků. Ale jestli on sám zůstal v konečné bilanci dlužníkem, to už se bude soudit jinde.
