Dvě nejdůležitější slova, která zazněla na včerejší demonstraci, jsou generální stávka. Věcně vzato znamenají především dosažení společenského konsensu. Stavu, kdy se jednotlivé proudy společnosti shodnou na faktu, že vláda, vzešlá z regulérních voleb v roce 2021, porušila většinu předvolebních slibů a svou diletantskou, nebezpečnou politikou vede zemi ke zkáze.
Generální stávka je vyjádřením stavu, kdy se většina občanů v zemi odmítá dál podřizovat chybným rozhodnutím vlády a dává jednoznačně najevo, že nehodlá dál strpět jak porušení předvolebních slibů, tak politiku, vedoucí k ničení prostředí a společnosti.
Postup kroků je evidentní: generální stávka, demise vlády, nové volby. Problém je, že většinová společnost v tuto chvíli podobné myšlenky ještě odmítá.
Faktem je, že vláda, která se vehementně za cenu lží, podrazů a planých slibů prodrala k moci, v danou chvíli ovládá Parlament a Senát. Její kandidát generál NATO Petr Pavel se stal prezidentem. Vládě přizvukují mainstreamová, veřejnoprávní i komerční média. Na své straně má i Ústavní soud v osobě Pavla Rychetského. A především má podporu podstatné části veřejnosti. Nedávné vítězství Pavla v prezidentských volbách je toho jasným dokladem.
Nezáleží na tom, že volební vítězství je spíše výsledkem soustředěné a dlouhodobé palby médií na hlavního prezidentského protikandidáta, Andreje Babiše. Nezáleží ani na tom, že média ve svém tažení proti opozici systematicky ničí opoziční proudy a poskytují tak Fialově vládě podporu, kterou si nezaslouží. Ani v nejmenším. Je to dlouholetý problém, jehož podstatou je prostý fakt, že většina novinářů a médií si ztotožňuje současnou politickou garnituru s ideály demokracie, přestože to není pravda.
Pro současnou vládu je demokracie jen fíkovým listem. Vláda používá pojem a instituty demokracie pouze jako razící štít pro své agendy a sebeprosazování. Je to špinavý trik. Machiavelistický mechanismus, jehož cílem je uchopení moci, vytvoření mocenské převahy a následné prosazování pohodlné politiky, poplatné západním zájmům. Výměnou za zpětnou podporu z týchž center evropské a globální moci.
Budování vlastního státu, vytváření hodnot, ekonomických, demokratických, zemi posilujících či národohospodářských v této vládě je (a vždy i bylo) až druhotným programem, ke kterému neochotně přistupuje teprve na nátlak veřejnosti či opozice.
Každodenní realita – přešlapy proti demokratickým principům a hodnotám – usvědčují tuto politickou garnituru ze zneužívání demokracie. Pokusy o omezování opozice, politické procesy, ostrakizace politické konkurence, špinavé lhaní, vládní neúspěchy a jejich relativizaci vidíme prakticky denně. Nemluvě o propojení s kriminálními skupinami. Ale rozhodující část veřejnosti se o to nezajímá. Nebo tomu jednoduše, zatím, nevěří. Nezáleží dokonce ani na tom, že většina občanů v tomto státě prostě ví jen polovinu pravdy – tu, kterou mají vidět a vědět.
Je to problém opozice. Opozice má být natolik silná a schopná, že tento neblahý stav dokáže postupnými kroky zvrátit. Nezáleží také na tom, že opozice nemá v ruce příslušné nástroje. Nemá vlastní silná média, která by umožnila šířit pravdu o podstatných soudobých jevech a problémech. Vysvětlovat, jak se ve skutečnosti věci mají. Musí si je vytvořit. Musí být schopna dokázat zajistit jejich financování a provoz.
Opozice, autoři, nezávislí ekonomové, odborníci, nezávislá média či organizace nemají potřebné finance, natož rozsáhlou podporu, jakou mají k dispozici apologetové této vlády. Podporu západních institucí, vlivových agentur futrujících rozpočty mimovládek, neziskovek a redakcí granty. Stamiliónovou fundací, například, přímo novinářům (v tomto případě pro změnu z veřejných prostředků).
Opozice, parlamentní i mimoparlamentní, má sice podporu značné části veřejnosti, ale zatím nedokáže vnášet celospolečenská témata a získat si pravdou, objektivním přístupem, režimem padni komu padni na svou stranu většinovou veřejnost.
O tom, co je „pravda“ rozhodují tak zatím provládní média.
