Národ se do Svjatlany Cichanouské zamiloval. Stejně jako se v roce 1994 zamiloval do Lukašenka. Každému, kdo se účastnil zmanipulovaných voleb, pak rozmlátili ústa. Tak vnímá napjatou situaci ve své původní vlasti běloruský exulant Vladislav Jandjuk s tím, že – upřímně řečeno – by bylo nejrychlejší řešením zastřelení Lukašenka a Moskva v tuto chvíli nezasáhne, jelikož vyčkává.
Je vám smutno po Bělorusku?
Je mi smutno, když přemýšlím o tom, kolik let ve svých životech tam lidé ztratili. Mně osobně se občas stýská. Naposledy jsem tam byl před třiadvaceti lety. Teď se mám chuť do Běloruska podívat. Předtím ne. Ale je to komplikované. Teoreticky mám pas České republiky, ale v Bělorusku platí zákon o občanství, který praví, že pokud občan Běloruské republiky získá cizí občanství, aniž by přišel o své původní, tak na území Běloruska se jeho cizí občanství neuznává. Ve chvíli, kdy překročíte hranici, tak jste občan Běloruské republiky a že máte jiný pas, to nikoho nezajímá.
Jak to v Bělorusku podle vašich zkušeností dopadne?
To já nevím. To nikdo neví. Je to padesát na padesát. Není vyloučeno, že režim padne, ale ten režim má také prostředky na potlačení demonstrací i bez pomoci Ruska. Ten protest je velmi intenzivní a poprvé v historii Běloruska se stalo to, že lidí je většina.
Byly volby v Bělorusku podvodné?
To všichni vědí. Není možné kontrolovat proceduru sčítání hlasů. A v těch posledních volbách ještě navíc drtivá většina okrskových volebních komisí nezveřejnila ani finální protokoly. Oni to nějak jakoby spočítali a nějak nahoru poslali výsledky. Ve finále ty výsledky oznámila předsedkyně ústřední volební komise. A následně – hned vzápětí poté – byly původní hlasovací lístky zničeny. Není možné nezávisle přezkoumat výsledky voleb.
Na druhou stranu fronty, které stály k volebním místnostem – ti lidé, co stáli v těch frontách –, tak ti nešli volit Lukašenka. Ti všichni šli volit Svjatlanu Cichanouskou. To oni vědí sami. Oni si to mezi sebou řeknou. A v těch místech, kde byly i přes nátlak zveřejněny skutečné výsledky voleb – někdo vyfotil ty štosy lístků na stolech, někdo vyfotil výsledný protokol sčítání hlasů a asi 15 procent volebních komisí to takto zveřejnilo –, tak tam všude paní Svjatlana vyhrála. Měla alespoň 65 procent, jinde až 85 procent. A když si uvědomte, jak masivní protesty se spustily po celé zemi poté, co ústřední volební komise oznámila, že pan Lukašenko má 80 procent, tak předpoklady, že paní Svjatlana vyhrála v prvním kole, jsou namístě.
To ti lidé nevěděli, že jsou volby takto cinknuté, když v tom žijí roky?
To, že se výsledky voleb falšují, vědí víceméně všichni, v předchozích volbách to společnost se skřípěním zubů ještě přijala, ve smyslu: No dobře, on asi většinu má. Ve společnosti byl názor, že velká část státních zaměstnanců, vojáků, studentů ho z donucení volí. Ty protesty nebyly tak masivní, tak ohromující. Tahle situace je nová v tom, že si lidé uvědomili, že jich je většina, a to v celé zemi.
Není v tom i ta věc, že Lukašenko neměl odpovídajícího protikandidáta?
Režim dělá vše proto, aby se neobjevila figura, která by mohla konkurovat Lukašenkovi, a překvapivě v těchto volbách se objevilo alespoň pár adeptů, kteří by mohli dát dohromady společnost. Každý, kdo se doposud účastnil voleb, tak mu pak rozmlátili ústa. Podstatné nyní bylo, že režim překročil hranici a neumožnil kandidovat populárnímu blogerovi, kterého nesmyslně stíhají. A v tu chvíli se stala neuvěřitelná věc, že jeho žena řekla: No dobře, já to vezmu za manžela. A ukázalo se, že je to velmi sympatická, civilně a skromně vystupující žena, která ale odvahu. A ten národ se do ni zamiloval – to se stalo něco neuvěřitelného. Stejně jako se v roce 1994 zamiloval do Lukašenka. Upřímně řečeno, nejrychlejším řešením by bylo jeho zastřelení. Moskva ale v tuto chvíli nezasáhne. Zřejmě čeká, až poteče krev.
„Lukašenko začal v prvních krocích likvidovat ty hodnoty, které pro nás byly zásadní a důležité,“ vzpomíná Vladislav Jandjuk. „Tedy státní znak, vlajku a postavení běloruského jazyka, po nichž následovaly pravomoci parlamentu, ústavního soudu a volební systém.“ Začalo, jak dále líčí, brutální potlačování demonstrací, začaly se rušit tiskoviny, začalo pronásledování aktivistů a novinářů a opoziční síly se nedokázaly bránit, protože na rozdíl od státního aparátu nedisponovaly mocí, časem a takřka neomezenými prostředky. I tak ale Vladislav Jandjuk dělal, co bylo v jeho silách: když díky připojení k internetu zjistil, že veřejnost na Západě nemá o Lukašenkově vládě téměř žádné informace, spojil se s běloruskou emigrací a mimo jiné prostřednictvím Svobodné Evropy s přáteli v zahraničí o jeho metodách informoval, díky svému technickému vybavení také tiskl letáky a články, které dále šířil neoficiálními kanály. Hrozilo mu zatčení. „Fakt jsem nechtěl být zavřený, za žádnou cenu. Kdyby to mělo nějaký smysl, tak možná jo, ale nikdo by si toho ani nevšiml. Nikdo by o nás nevěděl, mohli bychom se ztratit. Už předtím byly případy politiků, kteří prostě najednou zmizeli, a nikdo nevěděl, kde jsou,“ zdůvodňuje, proč se ještě s jedním kolegou rozhodl vypravit se nejprve do Ruska, odkud přes linku, o níž předpokládali, že není monitorována, kontaktovali Svobodnou Evropu a pak i představitele národoveckého hnutí, který právě pobýval v exilu v Česku. Na jeho doporučení vyrazili 26. dubna 1997 autem plným knih přes Polsko do Prahy, kde kontaktovali Český helsinský výbor, který je nasměroval do tábora v Červeném Újezdu. Tam se obratem přihlásili jakožto političtí uprchlíci, byli vyslechnuti a po měsíční karanténě převezeni do tábora v Bělé pod Bezdězem. Po třech měsících získali politický azyl a bylo jim nabídnuto ubytování v azylovém středisku v Jaroměři. Po čase zahájil úspěšnou kariéru v oblasti výpočetní techniky. Do Čech poté dopravil i svou matku a jejího manžela.
