Státní zástupce souhlasí s lednovým rozhodnutím pražských kriminalistů obvinit učitelku ze základní školy Na Dlouhém lánu v Praze 6 Martinu Bednářovou kvůli jejím loňským dubnovým proruským výrokům při hodině češtiny. Diskuse o dítěti, které se společně se svými rodiči přičinilo o společenskou likvidaci učitelky, přinesla zajímavé názory na tuto situaci.
(Připomeňme, jak se vlastně nahrávka učitelky dostala k rukám Seznamu: Martina Bednářová neměla tušení, že ji žáci nahrávali. „7. dubna pak za mnou přišla ředitelka Renata Riedlová, že musím okamžitě za ní do ředitelny. A tam seděl pan František Kroupa,“ vzpomíná Bednářová. František Kroupa je syn disidenta Daniela Kroupy, bratr Mikuláše Kroupy a Janka Kroupy – novináře Seznam Zpráv. Syn Františka Kroupy přitom chodí právě na základní školu Na Dlouhém lánu, a dokonce do stejné třídy, kde ještě před rokem učila Martina Bednářová. Na osudné hodině českého jazyka, ze které byla pořízena nahrávka, tedy také byl. Je možné, že právě skrze syna se nahrávka dostala ze třídy až do redakce Seznam Zpráv, pozn. red.).
Ale pokračujme: pro další úhel pohledu se můžeme obrátit do nedávné historie:
Milan K. byl v roce 1950 mladým studentem pražské umělecké vysoké školy. Náhodně zjistil, že se v okruhu jeho známých vyskytl agent, emigrant, vysazený do ČSR ze Západního Německa. Milan K. ohlásil jeho přítomnost policii.
„Dnešního dne o 16. hodině dostavil se ku zdejšímu oddělení studující Milan Kundera nar. dne 1. 4. 1929 v Brně, bytem v Praze VII, Studentská kolej, Tř. Krále Jiřího VI a udal, že v této koleji bydlí studentka Iva Militká, která sdělila studujícímu Dlaskovi z téže koleje, že téhož dne se sešla na Klárově v Praze s jistým známým Miroslavem Dvořáčkem. Ten si k ní prý dal do úschovy 1 kufr s tím, že si pro něj přijde během odpoledne. (…) Dvořáček měl udánlivě sběhnouti z vojny a snad měl býti od jara minulého roku v Německu, kam ilegálně odešel.“
Oznámení padlo na úrodnou půdu, Miroslav Dvořáček byl zatčen, vyslýchán, odsouzen za zběhnutí, vyzvědačství a velezradu; minimálně některých těchto skutků se opravdu dopustil a jeho jednání bylo trestné. Strávil čtrnáct let ve vězení.
Milan K. se zachoval v souladu s tehdejšími zákony, v souladu s tehdejšími zájmy státu, v souladu s tehdejším většinovým míněním a bezpochyby také v souladu se svou morálkou a svědomím.
Povšimněme si, že Milan K. UDĚLAL VŠE SPRÁVNĚ. Bylo přece správné ohlásit přítomnost cizího agenta, tedy rozvratného živlu, v Československu, upozornit na toto nebezpečí. Jeho chování nebylo možné NIC vytknout.
Jak se tedy mohlo stát, že o téměř šedesát let později je odhalení shora citovaného záznamu o oznámení Milana K. prezentováno jako jeho zásadní selhání? Poté, co kauzu zveřejnil týdeník Respekt, oscilovaly reakce od odsouzení a pohoršení po shovívavé „taková byla doba“. Nenašel se ANI JEDINÝ člověk, který by Milana K. za tehdejší postup (pokud by byl skutečně udavačem, což se neprokázalo, pozn. red.) pochválil, veřejně se jej zastal a nahlas řekl, že se zachoval přece správně, v souladu se zákony, požadavky společnosti, míněním veřejnosti i svou morálkou. Jak je to možné?
