Snahy o omezení svobody projevu mají už své vlastní pojmosloví a své vlastní narativy. Jedním z nich je pozoruhodný argument, že nenávist není názor. Z čehož má zřejmě vyplývat, že když to není názor, může se to zakázat. Podívejme se na věc trochu jinak.
Vlastní zkušenost s nenávistí naštěstí nemám, ale představuji si ji jako silnou, intenzívní averzi vůči někomu nebo něčemu. Nenávist je emoce. A pokud je to emoce, pak to tedy asi není názor ve vlastním smyslu toho slova. S touto emocí se ale pravidelně bude pojit přesvědčení, že objekt nenávisti je zásadně špatný, zlý či škodlivý. A to už bychom za názor označit mohli.
Lze emoce zakázat? Jistěže ne. Pokud už někdo nenávist cítí, těžko ho nějakými zákazy či příkazy přinutíme, aby od ní upustil.
To, po čem cenzoři volají, je zákaz vyjadřování určitých emocí.
Náš současný trestní zákoník k problému vyjadřování nenávisti ve veřejném prostoru přistupuje tak, že zakotvuje trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob.
* * *
§ 356
Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod
(1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeného v odstavci 1.
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) účastní-li se aktivně takovým činem činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist.
* * *
Výklady tohoto ustanovení praví, že podněcování se může dít přímo, nepřímo i skrytě, například ironizováním na účet skupiny osob. Trestný čin je dokonán již projevem, jehož obsahem je podněcování, k bezprostřednímu vyvolání nenávisti nemusí dojít. K podněcování musí docházet veřejně. Nenávistí se míní zvláště silný negativní emocionální vztah k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob.
* * *
Výhrůžný slogan nenávist není názor navozuje otázku, zda je každé veřejné vyjádření nenávisti zároveň jejím podněcováním.
Samotné prohlášení nenávidím XYZ bych za podněcování nepovažovala, ale v jednotlivých diskutabilních projevech se takové krystalicky jednoduché holé sdělení bude vyskytovat málokdy. Hranice trestnosti takových projevů může být značně flexibilní.
Nevím, jak si nově probuzení cenzoři představují v praxi zákaz té nenávisti, která není názor.
Kromě toho se ve veřejném prostoru, zejména na sociálních sítích, setkávám dnes a denně s velmi explicitním vyjadřováním nenávisti vůči ruskému národu a ruským občanům, včetně té ve výkladu zmiňované ironizace. Trestní zákoník ovšem neobsahuje žádné výjimky, nikde nestanoví, že by se citované ustanovení nemělo na nenávist projevovanou vůči národu či občanům státu, který vstoupil do války, aplikovat.
To se asi rozumí tak nějak samo sebou. Tahle nenávist je povolená.
