Dneska jsem si připomněla jednoho z mých nejoblíbenějších pacientů z dob, kdy jsem ještě pracovala na eldéence ve Státech.
Mým nejoblíbenějším pacientem býval Herbert. Herbert byl asi osmdesátiletý bývalý řidič dálkových kamionů a srdcem kovboj. Herbert mel úžasnou přehazovačku z bílých vlasů, které, když byly nepřehozené, mu dosahovaly až pod lopatky. Každé ráno vlasy zezadu přehodil a pečlivě spirálovitě naaranžoval tak, ze pokrývaly celou rozsáhlou pleš, a upředl tak, že se konce stáčely do takové spirálovitě býčí kudrny.
Herbert byl drsňák. Běda, aby mu někdo nabízel pomoc s něčím, co zvládl sám. Kvůli cévní chorobě ztratil už kdysi dávno jednu nohu a na druhé jsem mu dennodenně myla a obvazovala obrovské otevřené boláky. V televizi koukal buď na automobilové závody a aukce, nebo na dokumenty o divokém západu či na reality show o dřevorubcích a o rybářích na History Channel.
Jednou za několik měsíců měl den, kdy si pouštěl (a to pak hodne nahlas a běda, kdyby někdo protestoval, to se pak rozčílil) Johnnyho Cashe a jiné mně neznámé mistry tradiční country.
Noha ho bolela jako prase, ale protože byl drsňák, tak si nikdy nestěžoval a odmítal mé nabídky prášků proti bolesti. Jen zachmuřeně koukal a odháněl me pryč. Jednou mi řekl, že už toho má dost a že chce, aby ho doktor zbavil i té druhé nohy, aby tady nemusel sedět a čučet na me ze dveří a aby namísto toho mohl jít ještě dělat něco, co ho baví. Načež se zakoukal na záběry lesa, louky a jakýchsi chlapů s koňmi, co zrovna běžely v televizi.
Jeho hrozně milá neteř, co ho chodila navštěvovat, mu nosila sáčky s čokoládičkami – takovými těmi mini baleními Kit-Kat nebo Snickers. Jednou, když jsem mu zafáčovala tu jeho nohu a zvedla se od toho (vždycky jsem u toho seděla na zemi a on přede mnou ve vozíčku), tak jsem koukala, ze na stolečku vedle mne se objevily tři do komínku srovnané čokoládičky. Pro jistotu jsem se zeptala: „To je pro me?“
„No, pro koho asi,“ houkl Herbert. Od té doby se na tom stolečku čokoládičky objevovaly pravidelně. Nechť odpočívá v pokoji.
Další vzpomínka na dobu, kdy jsem ještě pracovala na eldéence, je na Grace, co se ve skutečností jmenovala Frances. Zemřela tak, jak žila. Její poslední slova byla: „Jsem okay.“
Pokračování zítra.
