V rádiu jsem v rozhovoru s jedním odborníkem slyšela, že i kdyby šlo dostavění Dukovan jako po másle, začne nový reaktor fungovat v roce 2040.
Nemám důvod této informaci nevěřit, protože v zásadě odpovídá tomu, co jsem o stavbě jaderných elektráren dosud četla. Velmi se to tedy blíží situaci, kterou můžeme označit za „z toho nás už hlava bolet nebude“. Jistěže žádný nový blok nevznikne ani hned, ani v roce 2040 a možná vůbec.
To ale nebrání internetovým mudrlantům donekonečna spekulovat o tom, komu bude tato stavba, lépe řečeno představa, že se bude něco stavět, svěřena. Někteří komentátoři si z efemérní elektrárny, resp. z toho, aby ji náhodou nestavělo Rusko, udělali snad smysl života.
Vzhledem k tomu, že nový blok nepostaví vůbec nikdo, bude jejich záměr vrchovatě naplněn. Nakonec, žádná křeč, ono nám to uhlí ještě nějakou dobu vydrží.
Ovšem internet je doslova zahlcen odborníky na energetiku. Jsem evidentně jediná, kdo atomovým elektrárnám vůbec nerozumí. Jinak tomu rozumí každý, úplně nejvíce absolventi různých humanitních oborů, kde se zřejmě štěpení jádra vyučuje jako hlavní předmět hned po úvodu do filosofie.
A protože o tom nic nevím, ráda bych se zeptala našich odborníků na několik drobností, které mohou takovému laikovi vytanout na mysli.
- To, co v těch Dukovanech už stojí a co elektřinu vyrábí, stavěl kdo?
- Aktuální rizika jsou z toho jaká?
- To bezpečnostní riziko plynoucí ze spolupráce s Rosatomem, o kterém pořád slyším, to je co?
- Můžete ho nějak specifikovat a popsat?
Je to:
- Riziko, že to vybouchne jako Černobyl?
- Riziko, že se Rusové při stavbě dozvědí tajemství děsně tajný, které nesmí vědět?
- Riziko, že jim zaplatíme moc peněz?
- Riziko, že nám to nějak vypnou? Nebudou dodávat díly? Palivo?
- Riziko, že budou hrozit, že nám to vypnou a my budeme muset dělat, co chtějí?
- Nějaké jiné riziko? A jaké?
A potom, když to tedy je takové riziko, tak při svěření stavby Francouzům nebo Američanům nebo někomu jinému stejné riziko nevzniká; rozumím tomu správně? A mimochodem, proč si to vlastně nepostavíme sami?
Omlouvám se za své laické otázky. Ale vím, že všichni reaktorům rozumíte. Tak kdyby mi mohl někdo napsat, jak to tedy je.
Odpovědi – viz níže v živém blogu.
Jaroslav Vokoun: Dukovany (současné) jsou po řadě modernizací, mají nové mezinárodní licencování (2017) a jsou schváleny (bezpečnostně - technologicky) pro další provoz do roku 2045 (maximálně 2047). Dukovany potřebují dostavbu, o tom není žádná pochybnost, ale ta dostavba nebude rozšířením staré elektrárny (jak si někteří lidé představují – to slovo dostavba je vlastně zavádějící), bude to elektrárna nová; teprve ve chvíli, kdy ta nová elektrárna vstoupí do plného provozu, tak pak je možné tu starou odpojit, protože budeme mít za tu starou náhradu, ale co je podstatné, budeme mít vedle té staré postavený zdroj elektřiny, který budeme potřebovat na procesy spojené s postupnou uzávěrou té staré části; jadernou elektrárnu nelze totiž ze dne na den zastavit a zbourat, po uzavření té staré části totiž bude trvat roky, než ta stará část bezpečně zmizí... Za této situace není výstavba nové elektrárny v Dukovanech předčasná (jak se někteří politici tváří), ale je vlastně téměř pozdě; budeme rádi, když ta nová část bude do toho roku 2045 funkční. Jaderná elektrárna není rodinný domek, samotný proces zajištění základních subdodavatelů trval při přípravě minulého tendru na dostavbu Temelína cca tři roky velmi intenzivních jednání, protože všichni uchazeči museli do předložení projektu jít již s mnoha konkrétními informacemi; některé plány musely zajít do takových podrobností, že musela už existovat projektová dokumentace na přepravu různých technologických částí od subdodavatelů až na Temelín, aby bylo jasné, že nejen tu technologickou část někdo vyrobí, ale že ji tam i dokáže dopravit..., když byl tendr zrušen, přišili uchazeči o dost velké investice do této projektové přípravy; protože nejde dvakrát vstoupit do stejné vody, bude se jednou muset při projektování dostavby Temelína začít v některých částech od nuly, nepůjde vytáhnout původní přípravu z trezoru a jen ji oprášit, někteří - tehdy plánovaní - subdodavatelé totiž už třeba zanikli... Totéž platí pro Dukovany, příprava nabídky bude muset být velmi podrobná, nejde přijít jen s plány technologií, bude potřebné mít prokázáno, kdo a za jakých podmínek ty technologie bude lokálně i zahraničně dodávat. Hodně důležitá bude například forma chlazení, zda za současné nestability klimatu, je možné jít stejnou (řekněme ruskou) cestou jako doposud, protože například Japonsko má ve svých elektrárnách opakovaně problémy, že zdrojová voda pro chlazení není v některých měsících dostatečně chladná, takže se budou muset vytvořit modely, ve kterých se bude pracovat s lokálními podmínkami, pro tuto rizikovou část by nyní byla asi nejlepší verze AP1000 (Westinghouse). Samotná stavba je jeden segment, technologie jsou druhý, logistika (transport) třetí..., těch kroků, které je třeba naplánovat a pak provést, těch je velmi mnoho. Náhle zjistíte, že vůbec nemáte na výstavbu tolik času, kolik by bylo potřeba, aby nebyla ohrožena energetická stabilita státu... Co je podstatné: zkušenosti (například z Temelína) ukazují, že je možná součinnost různých zahraničních prvků i týmů, na Temelíně umíme používat ruské i americké palivo, byť tam jsou určité rozdíly v designu, na Temelíně nikdy nebyl problém souběhu přítomnosti ruských a amerických palivářů, dokonce i v době již běžícího konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou nebyl problém komunikace a přítomnosti Rusů a Ukrajinců v jednom palivářském týmu a nebyl problém ani s účastí arménského servisního týmu. Vím o krizové situaci (nechci zacházet do podrobností), kdy ruskou chybu řešil specialista od Westinghouse, protože v jaderné energetice, po zkušenosti s Černobylem, převažuje (Bohu díky) nad nějakými lokálními a politickými zájmy nakonec zájem celoplanetární a profesionálové se většinou chovají opravdu jen jako jako profesionálové; kdyby se krizový tým na Fukušimě nedostal pod politický tlak, bylo by tam bývalo méně chyb, protože profesionálové by nebyli pod tak velkým stresem ze strany vedení firmy. Kam tím mířím? V tuto chvíli by se měly vyřešit skutečně technicky odborné otázky, ať nestavíme něco, co třeba pak budeme mít problém uchladit; tedy měly by se namodelovat lokální podmínky v regionu s výhledem na několik desítek let od plánovaného termínu spuštění, měly by se prozkoumat zdroje a dlouhodobá dostupnost média, pak teprve má smysl se bavit o tom, jaká se použije technologie, ruská technologie není špatná, americká není lepší, jsou odlišné a bude záležet na tom, jak ty odlišnosti vyhodnotíme pro naši specifickou situaci. Když se připravoval tendr na dostavbu Temelína, byl například vybraný jeden jediný výrobce konkrétních trubek (použili by ho Rusové i Američani), podobně se pro přepravu některých částí počítalo s tím, že z Hamburku poplují po Labi, ale od té doby je Labe v mnohem problematičtější situaci a nejde s jistotou říci, že tato cesta bude použitelná; je nespočet drobností, které bude třeba zvážit předem; nic z toho nemohou rozhodnout politici a jen čistě obchodníci; bude to vše o proveditelnosti, nestačí ukázat plán, jak stavba bude vypadat, nestačí přinést model či ukázat nějakou projekci v elektronické podobě, musí být jistota proveditelnosti těch plánů. Současná situace je taková, že pokud někdo vyhraje zakázku, tak další neprohraje, v našem regionu se bude muset pracovat se subdodávkami a tam nakonec budou stejně nějak v pozadí figurovat stejné zájmové (investiční) skupiny. Politiku z toho všeho paradoxně dělají jen politici, ti ale nejsou technicky kompetentní udělat řadu rozhodnutí, takže doufám, že nakonec převládne zdravý rozum a závěrečné slovo bude na straně odborníků.
