Nyní čtete
Znám jedno město s velkým a pečlivě vydlážděným náměstím
 
 

Obyčejné dlažební kostky nepravidelných tvarů se skládají do různých obrazců, podobně jako ve všech jiných městech.

O ty dlažební kostky se denně otírají tisíce podrážek, klapou podpatky, jezdí po nich kolečka kočárků a invalidních vozíků. Trhovci na nich rozkládají své stánky, lidé nakupují a přitom prohodí pár slov s prodejci nebo se známými, které na svých pochůzkách potkávají. Maminky volají na děti a podávají jim čepičky a autíčka, která na dlažební kostky spadnou, a život města ubíhá svým pravidelným tempem.

Ale tu a tam vás v záplavě šedých, černých a béžových dlažebních kostek upoutá několik odlišných. Nejsou příliš nápadné, ale když si jich všimnete, vzbudí vaši zvědavost. Jsou ze žlutého kovu, snad z mosazi, vsazené do dlažby toho náměstí, před domy, které už pár generací pamatují. Často jich je několik pohromadě, tvoří takový malý shluk v šedé hmotě kolem.

Skloníte se u jednoho takového místa nad kovovými čtverečky a čtete, co je na nich napsáno:

Zde bydlela Hermína Ornsteinová,
nar. 1880,
deportována 1942 do Terezína,
zavražděna 18.12.1943 v Osvětimi.

Zde bydlel JUDr. Karel Ornstein,
nar. 1901,
deportován 1942 do Terezína,
zavražděn 18.12.1943 v Osvětimi.

Zde bydlela Rita Ornsteinová,
nar. 1913,
deportována 1942 do Terezína,
zavražděna 18.12.1943 v Osvětimi.

Zde bydlela Eva Ornsteinová,
nar. 1938,
deportována 1942 do Terezína,
zavražděna 18.12.1943 v Osvětimi.

Město dostává najednou jiný rozměr. Tady, v tomhle domě, bydleli. Skládáte podle dat narození obrázek rodiny. Babička, její syn, snacha a jejich dceruška. Jakpak asi žili?

Syn se narodil, když bylo jeho matce jedenadvacet let. A stal se právníkem. Že by po otci? Jistě z něj měli rodiče radost. Žili si určitě dobře, bydleli přece v honosném domě na náměstí. A vzal si o dvanáct let mladší manželku. Snad se měli rádi a chovali se k sobě i k mamince, která s nimi bydlela, hezky. A jejich Evičce byly teprve čtyři roky, když odjížděla. Určitě byla roztomilá, jak jenom děti dovedou být. Vždyť to znám. Moje děti jsou v podobném věku. A kolik bylo Ritě? Třicet let. Tak to já jsem už o několik let starší.

Museum Auschwitz-Birkenau. | FOTO: archiv

Představuji si celou rodinu, jak odjíždí do neznáma. Neví, co je tam čeká. Balí zavazadla v povolené váze, nejnutnější věci, loučí se se svým domovem. Evička si určitě bere svou oblíbenou panenku. A maminka jí dává teplý kabátek. Každá maminka by dala dceři teplý kabátek na takovou neznámou cestu, ne?

Odcházejí na shromaždiště a nastupují do vlaku. Cítím přímo hmatatelnou bezmoc manželů, že nedokážou zabránit tomu, co se s nimi děje. Nemají žádné prostředky, jak svou rodinu ochránit.

18. prosince. To měla moje babička z otcovy strany zrovna narozeniny. Kolikpak jí v roce 1943 bylo? Právě pětadvacet let. A měla zrovna miminko, mou tetu, která se v tom roce narodila. Vida. Babička ale na žádné shromaždiště nemusela, nikdo z rodiny tam nemusel. Proto si tady také mohu číst nápisy na dlažebních kostkách.

A o několik metrů dál, v jiném chodníku, jsou vsazeny další:

Zde bydlel Alfred Fischer,
nar. 1900,
deportován 1942 do Terezína,
zavražděn 8.10.1942 v Treblince.

Zde bydlela Marta Fischerová,
nar. 1900,
deportována 1942 do Terezína,
zavražděna 8.10.1942 v Treblince.

Zde bydlela Eugenie Fischerová,
nar. 1931,
deportována 1942 do Terezína,
zavražděna 8.10.1942 v Treblince.

Také čtěte

Zde bydlela Edita Fischerová,
nar. 1935,
deportována 1942 do Terezína,
zavražděna 8.10.1942 v Treblince.

Tohle byli manželé se dvěma dcerami, jedenáctiletou a sedmiletou. Představuji si ty dvě sestry jako copaté holky. Šuškaly si spolu večer v posteli, škádlily se, a když se poškorpily, jedna zatahala druhou za vlasy. Co smíchu a legrace si užijí takové dvě holčiny.

Birkenau (Březinka), místo plynových komor. | FOTO: archiv

O Treblince jsem četla. V Osvětimi měl třeba někdo šanci přežít, byl to i pracovní tábor, ale v Treblince ne. Lidé šli od vlaků rovnou do plynu. Celá rodina.

Skláním se nad kovovými dlaždičkami a lidé spěchající kolem se asi diví, cože to studuji na chodníku. Možná jsem něco ztratila a nyní to nemohu najít?

Všichni ti kolemjdoucí mi připadají najednou jakoby vzdálenější, mnohem cizejší než dosud. Neví nic o Karlovi a Ritě, o Evičce, o Evženii a Editě. Snad bych je mohla zastavit a něco jim o nich říci? Ale co? Podívejte, zde žili lidé, kteří už nežijí?

Jenomže já o nich také nic nevím. Nedovedu si totiž ani představit, co se tady, na tom místě, kde právě stojím, před několika desítkami let odehrávalo. A co zdejší obyvatelé vlastně prožívali.

Neznám to město.

Publikováno k upomenutí výročí největší masové vraždy čs. občanů v noci z 8. na 9. března 1944 v Osvětimi-Březince.

Jak se vám líbí článek?
1) Skvělé
1
2) Dobré
0
3) Průměrné
0
4) Nic moc
0
5) Katastrofa
0
Prohlédněte si komentáře (1)
  • Největší svinstvo, dosud plně nepotrestané. Kdo že to zavinil? Víme z historie. Kdo že to provedl? Také jsme věděli, ale ti klidně žili v pozdější NSR, chráněni spojenci. A možná ještě někteří žijí, nepotrestaní. K tomu nelze mít žádný komentář. To je skutečnost.

Reagujte

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Nezávislá zpravodajsko-publicistická platforma. Spuštěna byla dne 11. listopadu 2018 a sestává z několika hlavních rubrik: ppinfo, postřehy a dalších a má i své subdomény (tematické přílohy ppděti aj.). Za týden měl web sto tisíc individuálních přístupů. Za měsíc čtvrt miliónu.

 

2019 © ppmagazín.com, Pribil Publishers. Publikování obsahu je bez písemného souhlasu zakázáno. Design Pribil Publishers. IČO: 06437176

Posunout nahoru