Protože mám z nemocí obecně respekt, z koronaviru také, sleduji samozřejmě zpravodajství o aktuální epidemiologické situaci. Nijak soustavně a podrobně, televizi téměř vůbec, ale klikám si každý den na titulky, které se mi objevují na hlavní straně prohlížeče, na Seznamu a na Novinkách. A stále více si uvědomuji, jak strašlivě manipulativní jsou.
Zprávy o koronaviru jsou vždy sestaveny a nadepsány tak, aby čtenáře co nejvíce vyděsily.
Bombastické titulky hlásí, že nakažených přibylo. Pokud nepřibude nakažených celkově, přibyli v nějakém kraji, třeba středočeském nebo moravskoslezském, napíše se to tedy takto. Novináři vděčně oznamují, že jsme v přírůstku nakažených první v Evropě. Pokud nejsme první, jsme druzí, pokud nejsme ani druzí, jsme „mezi prvními“. I když je volných lůžek v nemocnicích dost, určitě se najde město, kde chybí. Pokud nikde nechybí, napíše se, že někde leží i mladší lidé, než bychom čekali, třeba v Brně. Nebo se počítá, kdy chybět začnou.
Vyděšení senioři, vynervovaní rodiče, děti ochuzené o tradiční jistoty, všeobecná nevraživost, vzájemné nadávání, to je snad cílem práce moderního žurnalisty?
Pokaždé se zkrátka najde nějaké nepříznivé, alarmující číslo, nějaký znepokojivý údaj, který je možné konzumentovi zpravodajství naservírovat. Vždy je také po ruce vědec, který poskytne dostatečně děsivé předpovědi. Tisíce mrtvých, přeplněné márnice, ano, to je pro současného Evropana samozřejmě hrozivá představa. Pokud nebyl dostatečně vyděšen předtím, bude nyní.
V nabídce jsou ale také řešení, a to velmi jednoduchá: zakázat, omezit, zavřít, zrušit. A recept nejreceptovatější – roušky. Spása všeho, roušky nás zachrání. Nenosíš roušku? Vraždíš!
Vyděšené obyvatelstvo přijímá čím dál ochotněji omezující opatření. Každý náznak kritiky je uřván, protože mezi odmítáním paniky a zabíjením spoluobčanů koronavirem bylo už dávno položeno rovnítko.
Téměř už nelze rozlišit, co říká vláda, co opozice a co média, která mají informovat. Jako by všichni soutěžili o co nejhysteričtější přístup k problému.
Říkám si, kde je nějaká odpovědnost? Odpovědnost za šíření strachu? Vyděšení senioři, vynervovaní rodiče, děti ochuzené o tradiční jistoty, všeobecná nevraživost, vzájemné nadávání, to je snad cílem práce moderního žurnalisty? Kam se poděla racionalita, kritické myšlení, etika?
Jak dlouho se necháme ještě takto vydírat? A kdo nám pomůže?
