Phu Quoc – Tropická perla Vietnamu v geografickém tvaru slzy, to je ostrov Phu Quoc (čti Fu Kuok; vietnamsky Phú Quốc, pozn. red.). Žije tu na 80 tisíc lidí, leží směrem na západ od Saigonu, pouhých 15 km od Kambodži a 45 km od vietnamské pevniny. Ostrov je vyhlášený a vyhledávaný pro své nedotčené pláže – asi nejkrásnější ve Vietnamu, pro lov perel, pěstování pepře, výrobu slavné rybí omáčky Nuoc Mam a také kvůli historii nejstrašnější koloniální věznice Indočíny.
Nechvalně proslulá je pro své kruté podmínky a často je popisovaná jako peklo na zemi. Během války v Indočíně bylo toto vězení známé jako Cay Dua. Jednalo se o centrální zajatecký tábor pro celou Vietnamskou republiku, kde bylo drženo více než 40 tisíc vězňů (včetně politických).
V roce 1995 bylo místo uznané Ministerstvem kultury a informací jako národní historická památka a od té doby je věznice otevřená návštěvníkům. Když sem turisté zavítají, jsou zvědaví na barbarské zločiny z francouzského koloniálního období a vietnamské války. Věrně reprodukované příběhy prostřednictvím realistických figurín v životní velikosti jsou nejjasnějším důkazem tehdejší krutosti a zuřivosti.
Peklo na zemi
Věznici pro své odpůrce začali na tomto místě stavět Francouzi během indočínské války (1946–1954). Nakonec v ní skončilo přes čtrnáct tisíc přívrženců Ho Či Minovy Ligy za nezávislost Vietnamu. Věznice měla v té době rozlohu 40 hektarů a byla rozdělena do 4 zón A, B, C, D. Po válce se objekt vylidnil, všichni přeživší byli propuštěni do svých domovů. V padesátých letech se ale znovu otevřel. A tentokrát se v něm děly nepředstavitelná zvěrstva.
Přezdívku kokosová věznice dostal tábor právě tehdy. Na peklo na zemi se však změnil až v roce 1967. V té době se spojila vláda Jižního Vietnamu s americkými inženýry a společně vymysleli vskutku důmyslné zařízení, které mělo za úkol likvidovat členy Vietkongu a jejich podporovatele.
Toto místo bylo velmi přísně střežené, obehnáné plotem z ostnatého drátu, nahoře s ochrannými světly. Strážní věže a hlídky byly plně vyzbrojené. Zanedlouho vzniklo dvanáct bloků, které střežily tři bataliony vojenské policie. V roce 1972 pak byl přistaven třináctý a následně čtrnáctý sektor. V každém z nich bylo namačkáno až tři tisíce vězňů.
V období těch nejhorších represí bylo v areálu tolik strážných, že na jednoho připadali dva vězni. Ti neměli žádná práva. Místní bachaři byli natolik vynalézaví, že dokázali vězně zbavit života až stovkou různých metod. Mezi nejrozšířenější formy mučení patřily elektrošoky, bičování, vylamování zubů dlátem, bití, waterboarding a drcení kolenních čéšek. Dozorci házeli své nepřátele dokonce do kotle s vroucí vodou anebo jim do očí svítili prudkým světlem, což zapříčinilo postupnou ztrátu zraku.
Tygří klec
Během zhruba 6 let (od června 1967 do března 1973) v zajateckém táboře zemřelo více než 4000 lidí, tisíce jich byly zraněny a zmrzačeny. Snad nejhorší ze všeho byla takzvaná tygří klec, což jsou malinké boxy z ostnatého drátu a dřeva. Připomínají kotce pro králíky. Jsou tak miniaturní, že v nich může být člověk jen v určité pozici.
Tresty byly ukládány za neposlušnost, jindy však šlo pouze o bachařův rozmar. Z nudy nutili šplhat nahé vězně až do jejich vyčerpání po trnitých stromech. Trhali jim nehty nebo pálili genitálie a občas je také zavřeli do sudu, do nějž pak mlátili palicemi hlava nehlava, dokud dotyčný nepřišel o sluch.
Stále však existovalo několik vězňů, kterým se podařilo z kokosové věznice uprchnout. V devadesátých letech se z ní stal svým způsobem děsivý skanzen, který ročně navštíví deset tisíc turistů. Věznice je otevřena od 8:30 do 11:30 a od 13:30 do 17:00. Vstup je zdarma, ale skupina by měla přispět ze slušnosti částkou 100 až 200 000 VND v závislosti na počtu hostů.
Pokud se do Vietnamu chystáte a rádi byste věznici navštívili, zde je možnost výletu s Jirkou z ostrova.
