Další vzpomínka na dobu, kdy jsem ještě pracovala na eldéence, patří „Grace“. Ve skutečnosti se jmenovala Frances. Zemřela tak, jak žila. Její poslední slova byla: „Jsem okay.“
Grace bylo přes devadesát let a jednou z jejích mnoha diagnóz byla stařecká demence. Grace sama bývala zdravotní sestrou a jako správná zdravotní sestra se chtěla o všechno postarat sama. Už jí to témeř nešlo, avšak trvala na tom.
Pak jednoho dne, když opět tvrdohlavě odmítla zazvonit zvonek žádající o pomoc personálu a rozhodla se sama přesunout z vozíčku na postel, spadla a ošklivě si zlomila kyčel. Přes její stáří se rozhodli ji operovat. Když se k nám vrátila z nemocnice, už pro sebe Grace nemohla dělat vůbec nic.
Demence pokročila rapidním skokem. Graceiny potřeby byly minimální. Ráno vstala, já jí změřila hladinu cukru v krvi.
„Kolik je můj cukr?“
„126.“
„To je dobré, nebo špatné?“
„Dobré, Grace.“
„Hm.“
Tento rozhovor se opakoval přesně stejně každý den.
Grace v jídelně nic nejedla, jen tiše seděla za stolem. Pak se vrátila na pokoj.
„Můžeš mi podat tu krabičku bonbonů?“
Snědla tři bonbóny.
„Můžu jít ven?“
Měli jsme krásnou zahradu plnou květin, keřů, a dokonce i ovocných stromů. Okázale upravenou tak, aby se líbila synům a dcerám, kteří vybírali pro staré rodiče budoucí domov. Bohužel jsme ale neměli dostatek personálu a personál měl tak málo času, že do zahrady se dostali jen ti, kteří mohli sami chodit, nebo byli dostatečně silní na to otevřít si dveře a sami manipulovat vozíček ven a zpátky dovnitř. Z bezpečnostních důvodů, aby někdo nebyl venku zapomenut, jsme nemohli nechávat nemobilní rezidenty venku samotné, a personál neměl vymezený čas je ven brát a zůstávat tam s nimi.
Přejdu nyní do přítomného času tak, jak si to pamatuji: Grace miluje být venku. Žije pro to být venku. Nic jiného, kromě její ranní hladiny cukru, ji nezajímá. Před úrazem, když byla ještě mobilní, trávila venku celé jaro, léto i podzim. Ráno se vydala do zahrady, zaparkovala vozíček na sluníčku, někde blízko kytek, zavřela oči a seděla tam, poslouchala šumění a chvění přírody a dřímala, jako kočka, celý den s kytkami, včelami, stromy a oblohou. Nosila v létě šortky a krátký rukáv a její vrásčitá kůže byla za několik dni temně hnědá.
Když po úrazu přestala moci chodit samotná ven, byla zoufalá, chřadla, umírala. Situaci ovsem vyřešila.
Ted Grace každé ráno, neprší-li, po snězění svých tří bonbónů začne hlasitě, jasným, mocným hlasem volat kolem dokola – jako ohraná deska: „Mohu jít prosím ven?“ – „Mohu jít prosím ven?“
Nedalo se s ní vydržet. Museli jsme, navzdory předpisům, vymyslet nějaké řešeni, jak ji ven dostat a dovolit jí tam být bez dozoru. Koupili jsme budík – takový ten kuchyňský, na vajíčka. Budík mám teď na pojízdné kredenci s léky, kterou celý den tlačím po chodbách s sebou a celý den se od ní prakticky nehnu. Grace dáme ven na zahradu, necháme ji vybrat přesně místo, přímo na slunci a pak nastavíme budík na 20 minut. Každých dvacet minut budík zazvoní a já nebo někdo z kolegů ji jde zkontrolovat.
„Grace, jsi okay? Uz chceš jít dovnitř?“
„Ne, jsem okay.“
Toto se opakuje mnohokrát za den. Jen jednou, když jsem si k ní přiklekla, položila ruku na její ruku a zeptala se: „Grace, jsi okay?“, bylo vše jinak…
Grace zvedla sehnutou hlavu, podívala se mi do obličeje, povzbudivě se usmála, pak se zahleděla za mé rameno a měkce řekla:
„To je tak nádhernej strom!“ A dodala: „Jsem okay.“
