Smrt je téma, kterému má člověk tendenci se usilovně vyhýbat a zejména v mládí a zdraví nepociťuje potřebu se nad ním výrazněji zamýšlet. S jistotou ke smrti ale všichni z nás jednoho dne dojdeme a lišit se budeme pouze ve způsobu, jakým bude každý z nás umírat. Kde, s kým, jak rychle, obklopeni jakými přístroji, v péči jakých lidí, jak komplikovaně.
Co kdyby vás zítra srazilo auto, lékaři udělali všechno pro vaši záchranu, ale pak jste na roky skončili upoutáni v bezvědomí na lůžko a snahy opakovaně a opakovaně vás zachránit (často na přání rodiny) by akorát protahovaly vaše trápení, ke kterému byste se již nemohli vyjádřit?
Naše moderní medicína se často střetává s různými etickými problémy a s otázkou, kdo je za těžce nemocného odpovědný a kdo má v nastávající péči o pacienta poslední slovo. Lékař by měl v každém případě pacienta zachraňovat, i přes to, že je mu devadesát let a půlka rodiny si v tu chvíli něco takového nepřeje. Často se pak rodiny i mezi sebou dostávají do sporů o to, co by bylo pro dotyčného, který umírá, nejlepší. V tu chvíli už je ale třeba pozdě na to, aby se na názor zeptali toho nejdůležitějšího – samotného pacienta.
V právním řádu máme přitom umožněno, aby pacienti svá přání vyslovili, dokud je čas – a ta se potom lékaři nesmí obejít. Je to koncept Dříve vysloveného přání dle § 36 Zákona o zdravotních službách.
Chápu, že když je člověk mladý, těžko si promyslí různé varianty toho, jak by (ne)chtěl umírat. U těžce nemocných osob, osob s rakovinou a nebo i u našich babiček a dědečků je ale už celkem rozumné tuto otázku zvážit a o smrti si promluvit. Chceš radši zemřít s námi doma, nebo být někde, kde je profesionální péče a budeš mít k dispozici vše, co potřebuješ? Chceš, aby tě resuscitovali, kdyby se ti náhodou přitížilo a zastavilo se ti srdce? Za jakých podmínek budeš chtít léčbu tvé těžké nemoci ukončit?
Všechny tyto otázky mohou být i v rodinném kruhu velice náročné, pomoci se tedy s nimi snaží kniha Umění rozhovoru o konci života (viz foto, pozn. red.), kterou velice doporučuji (je vhodná i pro laiky). V neposlední řadě může s podobnými otázkami pomoci i praktický (rodinný) lékař, se kterým se pak dříve vyslovené přání sepisuje, aby mělo právní váhu.
V zahraničí jsou tato přání mnohem větším standardem; přání pacientů jsou tedy v těch nejtěžších chvílích respektována. U nás tento institut tolik rozšířený není. Rozhodněte se sami, dokud můžete.
Více informací o dříve vysloveném přání naleznete také zde. A ještě k tomu doplním poznatek, který hodně odlišuje laiky od profesionálů a který v knize akcentuje i sám autor. Bylo by skvělé, kdyby bylo umožněno pacientům více nahlížet do toho, co jim při terminální diagnóze v budoucnu reálně hrozí (třeba nějakým videem, které by pacient mohl na vlastní přání vidět). Třeba klasická resuscitace – většina osob ji zná akorát z filmů, kde to vypadá nějak kulturně, realita je pak o poznání horší a více drastická. Sama jsem pro sebe parametry dříve vysloveného přání nevymyslela a myslím, že to ještě pár let nedám dohromady, ale od určitého věku něco takového, jako je resuscitace, nejspíš pro sebe chtít nebudu.