Je škoda, že si řada posluchačů vybrala z rozhovoru s Jaroslavem Duškem jen věty o rakovině, a tím se zcela zastínilo jinak dost zajímavé interview.
Například téma percepčního bodu v našem mozku, který rozhoduje o tom, co je pro nás objektivní realitou, je velice zajímavým příspěvkem do subjektivního idealismu v dnešní podobě. Hraní si s tím, co je reálné a co ne, včetně udiveného dotazu moderátora – a vy opravdu věříte, že mluvil s Bohem?
Nejsem příznivcem subjektivního idealismu, ale baví mě, když si s tímto přístupem někdo hraje (třeba na vážno), protože je to daleko zajímavější a inspirativnější než většina mudrování, kterého jsou média plná.
Jardu Duška je třeba brát s nadhledem a ne smrtelně vážně, protože je to moudrý klaun myšlení, který neodolá, když může říct něco provokativního, co je už hodně za čarou, jako třeba to o té rakovině.
Po několika reakcích, které hovoří o tom, jak Dušek mohl zranit lidi ohrožené rakovinou, přidávám univerzální odpověď na tento druh reakce: Dušek neřekl, že se lidi nemají léčit nebo využívat vědecké poznatky a vymoženosti. On jen řekl, že mají svůj život ve svých rukou, že kromě medicíny je tu silná složka vlastní mysli a vůle, která může člověk zachránit.
Možná by člověk nemocný rakovinou měl zapnout svojí vůli a touhu po přežití a možná by mu to vedle léčby pomohlo. To snad není nic proti ničemu, to nikoho nemůže ranit, ani urazit.
