Nacistické úřady za protektorátu byly mnohdy zavaleny udáními. Podle historiků se donášelo na sousedy, příbuzné, kolegy. Z nejmalichernějších důvodů, z omezenosti, z podcenění následků. Časté bylo udávání kvůli židovskému původu, které bylo rozsudkem smrti.
To byl i případ udání, že Marie Ecksteinová skrývá svůj židovský původ, které dorazilo na konci září 1941 na adresu pražské protektorátní policie. Marie Ecksteinová byla 4. října zadržena a později zahynula v Polsku ve vyhlazovacím táboře Sobibor.
Co vedlo lidi k něčemu tak nízkému, jako bylo udání? „Vesměs to byly naprosto obyčejné emoce jako závist, zášť, žárlivost, opovržení, strach či hněv. Nejčastěji však nenávist. Řada lidí, kteří někoho udali, také nebyla schopná dohlédnout všech důsledků svého často nepromyšleného jednání,“ míní Jaromír Mrňka z Ústavu totalitních režimů, který se tématem udavačství zabývá v rámci projektu Udavačství jako sociální praxe.
Proč se vlastně udavačství během nacistické okupace tak rozmohlo? „Nacistický režim vytvářel pro udavače obzvláště vhodné podmínky tím, že otevřeně vyzýval k podávání informací o nepřátelském jednání,“ vysvětluje historik Mrňka. Nacisté dle něj vytvářeli atmosféru strachu i populismu, vyvolávali v lidech ty nejnižší pudy a emoce.
Bizarní případy
Například události kolem Josefa Petra a Františky Olejníčkové z vesnice Újezdec u Přerova působí až groteskně a poukazuje na bizarní fanatičnost, s níž někteří Češi donášeli Němcům každý nesmysl.
Olejníčková, manželka průvodčího, pracovala jednoho jarního dne roku 1941 na poli sedláka Leopolda Písaříka, když kolem projela kolona německých vojenských aut. „Kdybych věděla, že bude brzo po válce, všem bych bachor rozpárala,“ pronesla ve skupince dalších dělníků směrem k projíždějícím Němcům.
Druhého dnes se potkala s dělníkem Josefem Petrem, o kterém se vědělo, že odebíral časopis Vlajka. Ve stejnojmenné československé fašistické organizaci však prý snad členem nebyl. Petr se rozezlil, že mu prý Olejníčková vyhrožuje rozpáráním břicha, a řekl jí, že ji udá gestapu. Nato potkala Olejníčková jistého Šramotu a na Petra si postěžovala. Nevěděla však, že s nacisty sympatizuje i on. Šramota hned běžel za Petrem a přesvědčoval ho, ať Olejníčkovou udá.
Anonymní dopis na gestapo skutečně přišel. Nacisté si tedy Olejníčkovou předvolali a při výslechu ji zbili. Žena však nic nepřiznala, proto ji pustili. Následně si gestapo předvolalo Petra i Šramotu, měli vypovědět, kdo z nich napsal anonymní udání. Jenže oba Češi otočili a zapírali, že by dopis napsali. Šramota byl po válce odsouzen k trestu 15 let, ovšem za zcela jiné případy udavačství, Petra v září 1946 okresní národní výbor z obvinění osvobodil.
Jsou Češi národ udavačů?
Udavačství bylo v poválečném období považováno za obzvláště odporný čin. Mimořádné lidové soudy, které vznikly jedním z dekretů prezidenta Beneše, poslaly do vězení či na šibenici přes 20 tisíc zejména českých, ale i německých udavačů. „Češi byli daleko častěji souzeni pouze pro udavačství, u českých Němců byla tato obvinění často upozaděna závažnějšími činy, například funkcemi v nacistických organizacích,“ přibližuje Mrňka.
To, zda byl (či je) některý národ k udávání náchylnější, se podle historika Petra Koury určuje těžko. Jeden pomocný nástroj se občas používá – jsou jím zmíněné poválečné soudy se zrádci a kolaboranty. Srovnává se například to, kolik lidí bylo u těchto mimořádných soudů po válce popraveno.
„Ale i to je hodně zavádějící. Americký historik Benjamin Frommer přichází s hypotézou, že u nás byly retribuce nejkrvavější a naznačuje, že to bylo proto, že Češi měli máslo na hlavě,“ říká historik Petr Koura.
Faktem je, že podle dostupných statistik byl počet takto popravených lidí v Československu zhruba stejný jako v násobně větší Francii. V Československu 730, ve Francii 767. „U nás ale nebyl institut odvolání a do dvou hodin byl verdikt vykonán. Ale takové statistiky je ošidné srovnávat a už vůbec nevíme, kolik lidí bylo odsouzeno za udavačství,“ upozorňuje Koura.
