Díky jeho smrti jsem si uvědomil, že Milan Kundera se řídil tím, čím se řídil Marx, Dante a jiní. Marx to vyjádřil Dantovými slovy: Nech ostatní, ať mluví, ty jdi svou cestou.
Kundera psal romány navazující na osvícenské romanopisce (jeho velký vzor Denis Diderot) a na moderní tvůrce v době, kdy byl v módě postmoderní anti-román a francouzští intelektuálové dávali ve slovních ohňostrojích vale osvícenskému rozumu. Kundera navzdory duchu doby učil své čtenáře myslet. Jeho romány jsou především myšlením, které k nám přichází, jako kdybychom byli ve stavu melancholie či bdělého snění. Kundera byl myslitelem, který prostřednictvím svých postav vyjadřoval často podivuhodně pronikavé postřehy, jak to dokázal Diderot nebo Voltaire.
V současné české próze člověk dlouho čeká na nějakou myšlenku, kterou by neznal z novin či televize. Čest výjimkám, jako je Emil Hakl a jeho kniha Skutečná událost, kde se kladou neotřelé, znepokojivé otázky, nebo poslední knihy Magdalény Platzové. Nicméně ve světové literatuře lze vysledovat snahu myslet vlastní hlavou a pochopit, co se to kolem nás děje (k tomu doporučuji knihu V chapadlech murmuru od Jana Bělíčka).
Jakousi zvláštní náhodou jsem zrovna včera, den před Kunderovou smrtí, připadl v Kunderově Uneseném Západu na pasáž, která vystihuje jeho pronikavé spisovatelské myšlení. Píše tam, že po příjezdu do Francie se pokoušel svým francouzským přátelům vysvětlit, že po invazi u nás nastal kulturní masakr. Byly zlikvidovány všechny literární a kulturní časopisy bez výjimky. Týdeník Literární noviny měl náklad tři sta tisíc výtisků, a přitom byl opravdu literární. Byly v něm dlouhé články o umění, o dějinách, filosofii, politice, které nepsali novináři, nýbrž sami spisovatelé, filosofové, historici.
Jak dodává Kundera, ve dvacátém století sotva v které zemi najdeme literárně kulturní časopis, který by měl tak zásadní společenský vliv. Jeho přátelé ho poslouchali s jistými rozpaky. Kdyby zmizely všechny literární časopisy ve Francii či Anglii (a později i v České republice a na Slovensku), nikdo by si toho nevšiml, ani jejich vydavatel. Kundera si záhy uvědomil, že v Paříži se i v docela kultivovaném prostředí při večeřích mluví o televizních pořadech, ne o literárních časopisech. Zmizení kulturních časopisů bylo v tehdejším Československu masově vnímáno jako katastrofa, otřes a tragédie. Zmizení kulturních časopisů se ve Francii a v západní Evropě prožívá jako něco banálního a bezvýznamného, jako ne–událost, jak to píše Kundera.
Vzpomeňme na Kunderovu polemiku s Havlem, která se mimo jiné vedla kvůli tomu, co je normalita. Podle Havla bylo pražské jaro pokusem navrátit se do normality západní civilizace. K ní ovšem patří, že zmizení kulturních časopisů je něco banálního a že následkem zmizení kulturního povědomí se politika změnila v žonglování s vyprázdněnými frázemi. To je podivná normalita. V posledních patnácti letech už málokdo tvrdí, že žijeme v politické normalitě. V politické teorii vládne téměř všeobecný souhlas, že zažíváme hlubokou krizi liberální demokracie, a často zaznívají hlasy, že máme před sebou časy ještě temnější. Kundera si vnitřní vyprázdnění západní politiky a společnosti uvědomoval už v době pražského jara a nedělal si o ní iluze ani později v době exilu.
Tento postoj vyjádřený v polemice s Havlem a pak v úvahách jeho románových hrdinů byla hlavní třecí plocha mezi ním a polistopadovými liberálními elitami. Jejich osočování Kundery ze všeho možného byla nakonec jen forma ideologického boje proti cizorodému pohledu, který zpochybňoval jejich iluze o liberální demokracii. Podobné to bylo s jiným slavným exulantem, Karlem Krylem. Teprve po popraskání těchto iluzí i liberální elity začínají uvažovat nad Kunderovými myšlenkami. Kéž by se Kunderova smrt stala začátkem jeho druhého života v české společnosti, politice, a v českém románu zvláště.
