Hudbu Rogera Waterse považuji za geniální; a troufám si tvrdit, že můj život bez Pink Floyd by byl jiný než s nimi. Zároveň panu Watersovi vděčím ještě za něco, byť to mám spojené se smutkem a svým způsobem i bolestí.
Manželka ho miluje snad ještě víc, tak jsme před čtyřmi lety šli na jeho koncert; jeho hudba mě otevřela, rozcitlivěla… aby pak přišla půlhodinová politická agitka plná negativních emocí, což mě v tom stavu zraňovalo.
Ne že bych něco podobného nečekal (byť možná ne v takové míře), ale bolelo to. Na druhou stranu chápu a respektuju, proč to dělá; já bych na jeho místě nejspíš dělal totéž (byť s celkem opačným vyzněním a snad ne tak nenávistně).
Zrovna před několika dny jsem s kamarádkou v Ježku (gymnázium, kam jsem nastoupil) rozebíral, že méně pochopitelné pro mě bylo, když před pár lety chválil Venezuelu za to, že zavřela hranice humanitární pomoci v USA, zatímco tam lidé umírali hlady.
A jako bych to přivolal, hned záhy podpořil čínskou politiku vůči Tchaj-wanu i ruskou politiku vůči Ukrajině. Způsob, kterým to sděloval, navíc považuji za hodně útočný, konfrontační a možná i povýšený či arogantní.
Roger Waters podle mého názoru tak moc nenávidí Spojené státy, že automaticky podporuje každého jejich protivníka či soka; a to zcela bez ohledu na to, čeho se dopouští (v tomto smyslu mi přišla asi nejhorší zmíněná podpora Venezuely).
Přesto jsem přesvědčen, že za tím vším stál původně dobrý úmysl; nejspíš soucit s chudými, slabými a bezmocnými lidmi, který – bez znalostí ekonomických zákonitostí – tak často vede k socialismu. Jenže co se stalo potom?
Ve Venezuele přece umírali právě ti nejchudší; ale protože pomoc přicházela od Watersem nenáviděných USA, nějak „zapomněl“ na ten soucit, který ho vehnal do náruče socialistické ideologie. V případě Ruka a Číny to vnímám podobně.
Na konci rozhovoru dokonce řekl redaktorovi něco ve smyslu, že je zaslepen svou ideologií; což považuji za velice paradoxní, jelikož z mého pohledu je právě Roger Waters obětí své ideologie jako málokdo jiný.
Co si z toho odnáším? Především to, že ze soucitného a citlivého hudebníka se může stát někdo, kdo nejspíš pro vlastní bolest, zranění či dogmatismus není schopen svět vnímat jinak než skrze prisma (Pink Floyd pun intended) své ideologie.
Nepíši o tom proto, abych Rogera Waterse shazoval; naopak, i přes to všechno si ho stále vážím. Ale říkám si, že když se to stalo jemu, klidně se to může stát i mně, nebo komukoliv jinému. Myslím, že je dobré se před tím mít na pozoru.
Z poznámky k redaktorovi o ideologii navíc plyne, že on si nejspíš vůbec neuvědomuje, čeho se stal obětí; dost možná ani nevnímá, jak útočné jeho projevy jsou (a to třeba i na koncertech), případně to považuje za vhodné či nezbytné.
Osobně si myslím, že „ideologické slepotě“ se lze jen těžko vyhnout jen pomocí mysli a logiky, jelikož nemá mnoho společného s inteligencí; jsem přesvědčen, že je k tomu potřeba láska, soucit, otevřenost a snaha o porozumění druhým.
