V rozsáhlejší eseji Tentokrát na Západ. Jak se ve 20. století unášela střední Evropa z listopadu 2020 (publikováno již před časem v deníku Právo) filosof Václav Bělohradský popisuje mimo jiné – jeho slovy – vlajkonošství Václava Havla.
Bělohradský vysvětluje, že převlékání české státnosti ze středoevropské do západní, pak východní a poté zase do západní kůže trvá už jedno století. „Je zahalena do tříště identitárních kýčů, jako bylo prvorepublikové oslavování legionářského podílu na vítězství ve velké válce či dnes českého podílu na bitvě o Anglii spolu s přesouváním viny za druhou světovou válku z mnichovanského Západu na pakt Molotov-Ribbentrop a zpochybňováním rozhodujícího podílu Rudé armády na porážce nacismu.“
Ve vztahu k Západu u nás podle Bělohradského po roce 1918 a ještě dogmatičtěji po roce 1989 převládl argumentační styl, který filosof nazývá české sofisma o liberálním Západu.
Tento styl je sofistický, míní Bělohradský, protože zamlčuje reálnou historii západní civilizační dominance (kolonialismus, rasismus, imperialismus, převraty vedené CIA v Latinské Americe a obecně ve třetím světě) a Západ definuje jen jeho (od stop historie očištěnými) ideály; navíc zobecňuje principy a normy, které na Západě převážily až v posledním půlstoletí díky antisystémovým vzpourám mládeže v šedesátých letech. Ideály a principy komunistického hnutí pojednává naopak jenom jako zrůdnou ideologii, ačkoli významně přispěly k osvobození kolonizovaných národů; podíl sovětské vojenské síly na tomto osvobození během studené války pak zamlčuje úplně. A v mezinárodní politice dnes české sofisma o liberálním Západu zní: Jednejme s Rusy jako s poraženým národem!
Havlovo sofisma
Po roce 1989, píše také Bělohradský, byla rychlá integrace do západních struktur vyhlášena za hlavní cíl naší zahraniční politiky.
„Moralizující rétorika Václava Havla – prezidenta, volajícího po globální ochraně lidských práv – dala ale,“ dodává filosof, „českému sofismatu o liberálním Západu novou dimenzi: připsala ekonomicko-vojenskému aparátu Západu právo hájit, co Západ sám prohlásí za lidská práva, bez ohledu na svrchovanost ostatních států, protože hodnoty a principy jsou nadřazené pozitivnímu právu. Stejně jako u Masaryka je jádrem Havlova sofismatu odtržení pojmu Západ od reálné historie jeho světové nadvlády.“
Dále Bělohradský uvádí, že Václav Havel povýšil strategické zájmy oligarchie západního vojensko-průmyslovo-byrokratického komplexu na univerzální lidské hodnoty, a zajistil jí tak obrovský legitimizační náskok před všemi ostatními mocenskými oligarchiemi.
Tato verze sofismatu o liberálním Západu, do níž je vepsán především Havlův odpor k politické politice devadesátých let, převládla podle filosofa v politické kultuře českých postkomunistických antikomunistů.
„Západ se pro Havla stal kompenzačním velkým prostorem, kam bylo možné unikat z malé české politiky. Promítl do západních vojensko-ekonomických struktur svou představu o politice jako službě pravdě, jeho tragédie byla ale v tom, že pojal naivně západní demokracie jako režimy, kde intence struktur jsou i intencemi života a co je legální, je i legitimní.“
„Bombardování Srbska bez mandátu OSN v roce 1999 se mu tak jevilo jako první válka vůbec, vedená ne na obranu zájmů, ale principů a hodnot. Tento ochotně-pomahačský postoj k americké ekonomické a vojenské moci poté stvrdil podpisem Dopisu osmi z ledna 2003 na podporu Bushovy irácké války ve lži.“
Patočkovo antisofisma
I v díle TGM najdeme stopy po pojetí Západu coby civilizace, do níž se lze integrovat jen porozuměním démonům, kteří dělají z pokroku příběhy masakrů a válek. Tyto stopy ale překryl poválečný optimismus, upozorňuje Bělohradský.
Mocným démonem, který zvrátil rozum v technologii masové smrti, je, jak dále Bělohradský připomíná, v Masarykově pohledu metafyzický titanismus – představa, že smyslem života je velký cíl, který volá po uskutečnění silou; novodobý militarismus (…) je násilnickým unikáním chorobné subjektivnosti, která člověka odtrhuje od sdílené skutečnosti.
„Masaryk vytušil, že pravou příčinou fascinace válkou ve 20. století je zatemnění rozdílu mezi smyslem a cílem, považoval to ale jen za epizodu v německém duchovním bloudění, kterou vítězství spojenců ve velké válce ukončilo. Měl v rukou klíče k tragédii 20. století, ale nepoužil je.“
„I Václav Havel-disident krizi Západu porozuměl: Technika – toto dítě (…) novověké metafyziky – se vymkla člověku z rukou, přestala mu sloužit, zotročila ho a donutila, aby jí asistoval u přípravy své vlastní zkázy. A člověk (…) bezmocně přihlíží, jak onen chladně fungující stroj, který vytvořil, ho nezadržitelně pohlcuje a vytrhuje ze všech jeho přirozených vazeb, (…) včetně jeho domova v biosféře.“
„Lidstvo je, píše Havel, vlečeno globálním samopohybem technické civilizace a to, čemu říkáme Západ, je jen jednou z jeho verzí. Osvobození proto nemůže přinést integrace do struktur Západu, ale existenciální revoluce.“
V roli prezidenta, podotýká Václav Bělohradský, ale Havel svou revoluční vizi opustil a stal se vlajkonošem bezvýhradné integrace Česka do mocenských aparátů Západu.
