V kauze jmenování soudců k Ústavnímu soudu jsem zdrženlivá.
Nemíním zpochybňovat erudici dr. Fremra, který odstoupil, nehodnotím, co měl, nebo neměl dělat jako soudce ve státě, v němž vedoucí úloha ve společnosti náležela Komunistické straně Československa. Obecně pokládám za problematické, abychom se k tomu vyjadřovali my, kteří jsme nebyli před dilemata té doby postaveni.
Ale mám k tomu jeden malý přípodotek, snad jen nuanci, která mi připadá v daném kontextu docela podstatná.
Ono se teď hodně připomíná, že soudce prostě musí soudit podle zákona – a je to pravda. Takže když tehdejší zákon ukládal potrestat opuštění republiky, musel být občan, který byl pro takový skutek souzen, potrestán. Nebyla jiná možnost. Byl to zákon.
Ale – Ústavní soud je jedinou složkou moci soudní v České republice, která není zákonem vázána.
Článek 88 odst. 2 naší Ústavy říká: Soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem podle odstavce 1.
Zákonem podle odstavce 1 je míněn zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jinými obyčejnými zákony soudci při rozhodováni vázáni nejsou.
Ústavní soud nemůže říci, že nějaké rozhodnutí je v pořádku, protože je podle zákona. Musí se zabývat tím, zda je ten zákon v souladu s Ústavou a předpisy, které tvoří ústavní pořádek. Pokud je s nimi znění zákona v rozporu, nebudou k němu soudci Ústavního soudu přihlížet.
Nějaké podle zákona, takže v pořádku u něj neplatí. A je to právě jenom Ústavní soud, kde to takhle je.
