Pozornost veřejnosti zaujalo v posledních dnech vyjádření herce Jaroslava Duška o lidech, kteří umírají na rakovinu. Ihned jsem si vybavila dávné diskuse na jednom serveru pro maminky, kam jsem chodívala. Tam se vyskytovala uživatelka přesvědčená o tom, že všechny nemoci mají duchovní příčinu.
Její vyjádření mi už tenkrát připadala značně necitlivá, minimálně vůči rodičům nemocných dětí, kteří do tamějších diskusí také přispívali. A tento názor jsem nezměnila. Je to vulgární a hrubé, podsouvá to představu, že nemoc dítěte nějak zavinil rodič, vzbuzuje to pochybnosti, výčitky, přemítání, co se mělo udělat jinak, zkrátka samé trápení k tomu, kterého už tak mají mají ažaž.
Primitivní uvažování tohoto druhu by nás nemělo zmást. Jsou to esoterici, vyznavači kultů a prodavači teplé vody.
Nemám nic proti tomu, že si herec Dušek našel své místo na trhu a prodává publiku žvásty o Toltécích a jednoduchá řešení složitých problémů, samozřejmě nefunkční. Ale sama si od toho udržuji zásadně odstup. Totiž, ohledně příčin nemocí toho ještě velmi mnoho nevíme.
Samozřejmě, vědeckými postupy rozpoznáme některé hmotné příčiny. Například genetické: určitá podoba genu způsobí to a to, případně to způsobit může, ale nemusí. Nebo chování: víme, že kdo hodně kouří, má vyšší pravděpodobnost, že dostane rakovinu plic. Jenomže to není úplně přímočaré: někdy ani silný kuřák rakovinu nedostane, jindy onemocní ten, kdo byl škodlivému působení tabákových výrobků vystaven minimálně.
Hmotné, materiální příčiny tedy umíme pojmenovat, někdy lépe, někdy hůře, jindy vůbec. Jenomže to samo o sobě nevylučuje nepoznané příčiny duchovní. V tomto světě působí i síly, dobré i špatné, které nevidíme. Chtěla jsem napsat nevnímáme, ale to by nebylo přesné.
Ze zkušenosti také víme, že nemoc nemívá jen jednu příčinu. I u obyčejného nachlazení někdy vysledujeme souběh několika okolností, které nás vyřadily z běžného provozu. Myslím si ale – jsem o tom vlastně přesvědčená – , že duchovní svět nepůsobí primitivním způsobem, který se snaží publiku prodat pan Dušek. Chceš – nechceš – žiješ – umřeš. Říkali to přece Toltékové. A Toltékové mají vždycky pravdu.
Takové zjednodušené, hrubé uvažování, by nás mělo a priori varovat a především, povzbudit nás k zapojení rozumu. Kritické myšlení v kombinaci s vírou v Boží prozřetelnost pokládám za spolehlivou ochranu před těmihle makléři, kteří nám za přiměřenou provizi zprostředkují něco z jejich okultního světa.
Jsou směšní, ale mohou být nebezpeční. Jako nějaký klaun, který se také může snadno změnit v postavu z hororu. Asi nemám ráda klauny.
