Grace Blakeleyová nedávno v časopise Jacobin napsala, že demokratičtí socialisté by se měli poučit z porážky Sandersa a Corbyna a přebudovat dosavadní hnutí do něčeho trvalejšího. Je třeba vytvořit jeho institucionální základnu v příslušných národních kontextech.
Před pár dny vyšla kniha Revoluce pro budoucnost: květen ‘68 a pražské jaro (Revolutions for the Future: May ‘68 and the Prague Spring, Suture, Paris 2020), kam přispěli také dva političtí filosofové světového významu Jacques Ranciere a Etienne Balibar.
Jana Beránková, Nick Nesbitt a já jsme jako editoři založili knihu na následující otázce. Události ve Francii roku 1968 a pražské jaro představují dva typy revolucí, které byly posledními evropskými revolucemi, jež usilovaly o systémovou změnu směrem k egalitární a zároveň svobodné společnosti. Čím mohou inspirovat budoucí revoluce tohoto zaměření, pokud ještě nějaké přijdou?
V současné situaci po všech porážkách levice se možná pražské jaro začne jevit jako stejně potřebné východisko pro novou levicovou politiku.
Antisystémová levice čerpala z politických teorií, které byly často ovlivněné francouzským Květnem 1968, jeho spontaneitou a rozpouštěním pevných struktur. Například Ranciere chápe politiku jako zviditelňování těch, kteří nemají podíl v daném systému.
Pražské jaro byla revoluce jiného typu
Pražské jaro byla revoluce jiného typu, v níž se výsledky spontánního hnutí nerozplynuly, nýbrž jim tehdejší státní struktura dávala trvalejší podobu. Jejich zpevnění pak zpětně působilo na další vývoj spontánního hnutí. Byla tu dialektika mezi spontánním hnutím a státní strukturou.
Vycházel jsem z knihy Gordona Skillinga Československá přerušená revoluce (základní práce o pražském jaru vydaná v Princetonu v sedmdesátých letech, dodnes nepřeložená do češtiny). Tvrdí se v ní, že reformy pražského jara začaly přerůstat do revoluce, která neměla v historii obdoby.
Petr Kužel tento fenomén doložil na rozšíření rad pracujících v době pražského jara, které nakonec reprezentovaly 900 tisíc zaměstnanců. Vznikaly spontánně, ale zároveň byl připraven zákon, který je zaváděl prakticky do všech podniků (rady se podílely na řízení podniků, mohly jmenovat ředitele atd.). Jan Kober čtenáře seznamuje s právními koncepcemi šedesátých let a pražského jara, které jsou novátorské i v rámci dějin práva, například sjednocením odděleného veřejného a soukromého práva. Ivan Landa představuje koncepce týmu Radovana Richty, které se už tehdy zabývaly myšlenkou plně automatizované výroby, která je jedno z hlavních témat současné ekonomie a společenských věd. A jsou tu další podobné příspěvky.
Politické vynálezy, které předběhly dobu
Kdo více pozná pražské jaro a československá šedesátá léta, uvědomí si, kolik tam vzniklo politických vynálezů a novátorských koncepcí, které předběhly dobu. Byly však potlačené a pak zapomenuté či bagatelizované polistopadovými elitami.
Pražské jaro může být mimo jiné inspirací, jak řešit otázku zpevnění radikálně emancipační politiky, kterou si kladou američtí demokratičtí socialisté po porážce Sanderse nebo členové hnutí Momentum po porážce Corbyna. V současné situaci po všech porážkách levice se možná pražské jaro začne jevit jako stejně potřebné východisko pro novou levicovou politiku a myšlení jako pařížský Květen 1968 nebo snad i jako východisko potřebnější.
Jacques Rancière (*10. června 1940, Alžír) je francouzský marxistický filozof narozený v Alžírsku. Byl žákem Louise Althussera, dokonce i spoluautorem jeho známé knihy Lire le Capital, roku 1968 ho však kvůli sporu o interpretaci Pařížského května zavrhl. Je emeritním profesorem na Univerzitě Paříž VIII v Saint-Denis. K jeho velkým tématům patří vztah politiky a filozofie, Marxův koncept proletariátu, koncept rovnosti, zajímají ho ovšem i otázky pedagogiky či estetiky, zejména filmové.
Étienne Balibar (*23. dubna 1942) je francouzský filozof. Vyučoval na univerzitě v Paříži X-Nanterre, na University of California Irvine a v současné době je profesorem výročí v Centru pro výzkum moderní evropské filozofie na Kingston University a hostujícím profesorem na katedře francouzské a románské filologie na Columbia University.
