„Andreo, na tobě se mi líbí, jak jsi přirozená, na nic si nehraješ…“ Tohle mi nedávno řekl můj muž, a já nad tím musím, polichocena, přemýšlet.
Pravdou je, že skoro celý dosavadní život a ještě rok či dva zpátky jsem hodně dala na okolí. Chtěla jsem být přijatá, a tak jsem kolikrát dělala a říkala věci, které jsem nechtěla, se kterými jsem nesouzněla a které mi neprospívaly.
Vyvrcholilo to zdravotními problémy, hlavně v oblasti žaludku, pro které lékaři nenacházeli uspokojivé vysvětlení. Holt stres je stres…
Jakkoli jsem spíš racionalista do morku kostí, myslím si, že na spojení tělo-psychika-duše asi něco bude. Jakmile jsem totiž začala čistit svoje okolí, nikoli ve smyslu esoterickém, ale v rámci pudu sebezáchovy – tedy zbavovat se lidí, kteří mě jen využívali, přestaly postupně i žaludeční nevolnosti. Kamarádka tenkrát prohlásila, že mi bylo vnitřně celou dobu na zvracení – z okolností a lidí, a když jsem se od nich oprostila, tak nevolnost logicky zmizela. No, jistý smysl to dává…
Dokonce jsem po letech potkala lásku. Ne povrchní zamilování nebo člověka, který by mě využil. Je to pevný vztah, který budujeme. Trvalo nám půl roku, než jsme se dali dohromady. Mezitím jsme se poznávali, hodně hovořili o svých názorech, životech, hodnotách, odhalovali jsme si silné i slabší stránky, opravdu se o sebe zajímali, prožili různé zážitky…
Jsem šťastná, že ještě v dnešní době žije někdo, kdo bere partnerské vztahy vážně. Myslím, že je to tím, že jsem si definovala, co chci, koho chci, jaké vlastnosti od muže očekávám, a nesnížila se ke kompromisům.
O mnoho „přátel“ jsem přišla, ale to píšu v uvozovkách, neboť tito nebyli opravdovými přáteli. Jejich vyprázdněné místo čeká na nové lidi. Někteří už přicházejí. A je to skvělé, neboť před nimi nemusím nic předstírat. Skuteční přátelé zůstali a o to víc si jich vážím.
Naučila jsem se říkat ne. Naučila jsem se nevysvětlovat tam, kde je vysvětlování zbytečné. Naučila jsem se odpočívat. Naučila jsem se říkat svoje názory, stát si za nimi a přitom respektovat názory druhých. Ale nemám problém se poopravit, nebo omluvit… Musím však být přesvědčená, že to jde opravdu ze mě a že jsem k tomu nebyla zas dotlačena tím, abych se někomu zavděčila nebo zalíbila. Zkrátka nelze být oblíben(a) všemi, tak to je.
Ale pozor! To, že člověk je, jaký je, ještě neznamená, že na sobě nepracuje! Důležité je přiznat si svoje chyby a přijímat výzvy. Cvičení dělá mistra, po čase člověk zjistí, že to, co mu připadalo zpočátku těžké, dělá úplně snadno. Mám taky mnoho chyb a vím, že některé asi nikdy úplně nevymýtím. Pořád asi budu ta Andrea, která čas od času:
- cholericky bouchne a vynadá všem, kdo se jí v tu chvíli dostanou do cesty;
- za pět minut už o tom neví;
- nechce být závislá na nikom a na ničem, a tak má někdy problém požádat o pomoc;
- přitom je závislá na sladkým;
- kvůli tomu má pak komplexy, že je tlustá;
- mluví jako dlaždič;
- vybírá poštu jednou za měsíc (proč, to neví);
- příliš hlasitě se směje;
- je netrpělivá, neumí prohrávat a brečí vzteky.
Jak to tak po sobě čtu, moc díky všem, kdo to se mnou vydržíte! A vlastně ani nevím, proč mám potřebu tohle psát, ale to je součást i té autentičnosti – prostě někdy přiznat, že člověk neví. Možná to někoho přiměje k zamyšlení a taky si udělá vnitřní inventuru. Je to fakt očistné.
