V devadesátých letech minulého století se objevila originální teologie, která se jmenuje „radikální ortodoxie“. Považuje se za nejdynamičtější teologický směr, který vznikl za posledních třicet let. Jejím hlavním představitelem je John Milbank.
Je to pozoruhodné vyústění postmodernismu. Milbank říká, že postmoderní myšlení podkopalo osvícenskou racionalitu a názor, že věda má univerzální platnost. Tím se křesťanství osvobodilo. Křesťanské vyprávění spjaté s komunitou církve má svou platnost bez ohledu na vědeckou jazykovou hru. Existuje pluralita pravd. Milbank je však nejoriginálnější v tom, že podle něho pouze křesťanství dokáže naplnit projekt postmoderny.
Postmoderní myšlenka různosti (diference), mnohosti, jedinečnosti, nomadičnosti, narativity atd. může zmutovat na obhajobu násilí. (Srov. strategické operační manuály izraelské armády, které se opírají o Deleuzovy termíny z Tisíce plošin jako je „fraktální manévr“).
Podle Milbanka křesťanství přineslo postmodernismus o dva tisíce let dříve, než se objevil Derrida.
Milbank pokračuje: pokud považujeme diferenci, mnohost atd. za své ideály, jak je to u mne, co uděláme pro to, aby se tyto ideály nezdiskreditovaly tím, že se bezprostředně spojí s politikou násilí a vyloučení? Musíme jim najít hlubší zakotvení, které umožní, abychom tyto postmoderní ideály udržely. Jak? Tím, že je budeme rozvíjet tak řečeno neideologicky, tedy bez jejich propojení s politickou a ekonomickou mocí a jejím násilím. Milbank tvrdí, že to má něco společného s ontologií násilí, kterou nalézá v základech postmodernismu. (V tom s ním nesouhlasím, já tam nalézám implicitní komunistický horizont, který později vyjádřil Derrida nebo Vattimo.)
Vidí v tom vnitřní rozpor postmodernismu, který chce vyřešit ve prospěch postmodernismu. Jak? Postmodernismus odpojí od antipostmoderní ontologie násilí a postmodernismus spojí s náboženstvím, které je podle něho nejlépe slučitelné s postmodernismem: s křesťanstvím.
Milbank argumentuje, že křesťanství je ve svém jádru postmoderní. Trojice jako ústřední pojem křesťanství představuje proces rozrůzňování, který ruší pevné identity. V Trojici jsou prvořadé vztahy mezi osobami, které nejsou uzavřené. Podle Milbanka křesťanství přineslo postmodernismus o dva tisíce let dříve, než se objevil Derrida a další postmoderní filosofové.
Milbank dává přednost křesťanství před ostatními náboženství proto, že křesťanství je postmoderní. Židovství a islám je pro něj příliš monoteistické: je v nich představa Boha jako nedělitelného absolutna. Polyteismus je oproti tomu pouze mnohostní, a to vede k potřebě hledání nějakého sjednocujícího božstva už v polyteismu, který bude tlumit konflikty mezi bohy. Milbank řekne: jestliže absolutní monoteismus ani polyteismus nejsou postmoderní či postmoderní bez konfliktů, které náboženství je postmoderní? Křesťanství, a to především kvůli představě Trojice jako procesu diference. Co říká o buddhismu, mi není známo.
Milbank a někteří další teologové radikální ortodoxie se hlásí k socialismu jako k naplnění ontologie míru, jež je základem křesťanství. Obhajují princip komunity, včetně rodiny, jako obrany proti neoliberálnímu kapitalismu, který rozvrací mezilidské vztahy kvůli modle individualismu.
V článku v deníku The Guardian mluví o holistickém řešení dětské chudoby, které mají prosazovat církve. Jde dál než většina etablovaných levicových stran. Podle Milbanka z křesťanské tradice vyčteme, že tímto holistickým řešením je to, že všichni budeme žít dobře, jestliže ekonomika se bude řídit principem, že každý do ní přispívá a je odměňován na základě svých schopností, kapacit a dovedností (tj. Bible říká v podstatě totéž, co Marx). Pouhá rovnost příležitostí nebo samotné přerozdělování nestačí. Charita není holistické řešení.
