Co nám pandemie objasnila ohledně společenského a zdravotního významu vládnutí? Jak poznáme dobrou vládu?
Kdyby dnes žil Platón, jasně by řekl, že dobrá vláda je taková, která navzdory tlaku lobbistických skupin zavede včas účinná restriktivní opatření, neboť je to v zájmu celku. Ukázalo se také, že schopnost státu vymáhat dodržování pravidel sice znamená omezení svobody jednotlivce ve smyslu „dělej si, co chceš“, ale zároveň zvětší šance, že dotyčný jednotlivec přežije. Nově nastolené dilema znělo: „Svoboda, nebo život?“
Koronavirus přichází v době, kdy se evropská či světová civilizace nalézá v dlouhodobém krizovém stavu. Koronavirus vnímám jako otevření očí, díky němuž spatříme stav, v jakém se nalézá evropská či světová civilizace. Právě vir nám pomůže k rozpoznání pravého stavu věcí, což se v antických tragédiích nazývá anagnórize (přeměna neznalosti na poznání, pozn. red.). Otázka nestojí tak, zda pravdu chceme, či ne. Jde spíše o nutnost poznat pravý stav věcí kvůli samotnému přežití, abychom dokázali správně jednat a z této situace se vymanit.
Tato situace je nová – alespoň pro několik lidských generací – protože se podobá válečnému stavu. Mladé generace mají novou zkušenost a ptejme se, jestli jde o přechodný či trvalejší stav. Proměnu takového rázu nikdo neočekával. Šla proti globalizační tendenci, kterou jsme zažívali minulá desetiletí. Dříve jsme hranice rušili, v době koronavirové vlny jsme je obnovovali.
Ve válce si nekladete otázku, zda lidé chtějí vědět, že jejich země byla napadena Hitlerem. Pokud to někoho nezajímá, budeme jej mít zřejmě za čistého „idiota“ ve smyslu starořeckého významu slova označujícího člověka, který se zabývá jen svým privátním životem. Podobnou situaci vnímáme i dnes, kdy lidé tvrdí: koronavirus neexistuje.
Schopnost vládnout
Země, které se zaměřily na potlačení viru ve jménu lidských životů, některé asijské země právě jako Čína, Japonsko, Jižní Korea či Taiwan, jsou na tom v koronavirové krizi lépe i hospodářsky než země západní Evropy či USA. Nejde o otázku zvyku či samotné kultury, ale o schopnost vládnout, a tedy zavést restriktivní opatření navzdory tlaku lobbistických skupin v oblasti hospodářství. Spatřujeme, jak liberálně demokratické země nedokážou chránit životy svých občanů – a to z ekonomických důvodů. Vyvažují privátní ekonomické zájmy a lidské životy.
Většina zemí, které dobře bojují s virem, zavedla tvrdá opatření. Individualistická společnost tento imperativ naplnit nedokáže. Všechny zákony se začnou dodržovat teprve tehdy, je-li zde moc, která je vymáhá. Zákon, který nikdo nevymáhá, je pouhé doporučení a většina jej nedodržuje. Na těchto principech funguje lidská společnost. Nemá-li jasná omezení – semafory, pokuty, lidé zvlčí a začnou se množit karamboly. Ptejme se takto: proč jezdí ve Švýcarsku 95 procent řidičů na dálnici předepsanou rychlostí 130 km za hodinu? Ne proto, že by Švýcaři byli uvědomělejší jako občané, ale proto že policie řidiče často kontroluje a uděluje pokuty ve výši několika tisíc švýcarských franků. Pokud se přijme nějaký zákon, policie či obecně státní aparát dokáže vymáhat jeho dodržování. Slabé, rozkládající se státy toho schopny nejsou. Tím pádem nastává chaotická situace, která poté vede k vysokému počtu úmrtí. Zde se dotýkáme paradoxu: máme slabý stát, jehož slabost způsobuje nadměrné umírání obyvatel.
Zviditelnění
Po válkách dochází ke společenským změnám. Po první světové válce přišla vlna revolucí, po druhé světové válce rozsáhlé evoluční i revoluční změny. Možná pandemie bude mít podobný dopad jako válka. Rozdíl spatřuji v tom, že válka má nepřítele, jenž je viditelný a působí přímo. Dojde-li k osvobození od nacismu, zbavíme se jeho politiky a jeho formy společenského či „rasového“ uspořádání. Pokud je tu takto viditelný nepřítel, toužíme jasněji po změně – po světě, který bude zásadně odlišný od toho, který prosazoval nacismus. Koronavirus nemá žádnou koncepci.
On pouze působí, je neviditelný, a vidíme pouze jeho oběti. Ty se u nás dlouho „zametaly“ pod koberec. Až přišla iniciativa Milión chvilek pro demokracii, jejíž příznivci nakreslili oběti v podobě křížů na dlažební kostky Staroměstského náměstí. Poprvé tak došlo k symbolickému zviditelnění obětí pandemie.
Svoboda versus pošetilost
Člověk se jistě může svobodně rozhodnout, že vytěsní přítomnost viru ve společnosti. Pokud ignoruje povinnost nosit roušku, jedná se o jeho volbu. Z povrchního pohledu lze konstatovat, že je to akt jeho svobody, ale ve skutečnosti se sám může nakazit a jeho svoboda se tím výrazně omezí – je závislý na lékařské pomoci, a pokud zemře, svou svobodu ztratí úplně. Je vidět, že možnost svobodně se rozhodnout přinejmenším v krizové situaci není nejvyšší hodnotnou, neboť svobodné rozhodnutí nenosit roušku se rovná pošetilosti, která navíc ohrožuje životy ostatních lidí.
Proklamovanou ideologií v Číně se stal konfuciánský marxismus a individuální svoboda tam není nejvyšší hodnotou. Tou se stalo dobro společnosti.
Nezapomínejme – koronavirus mění náš pohled na otázku svobody. V západním liberálním světě představovala svobodné rozhodnutí individua tu nejvyšší hodnotu. Vše ostatní bylo podřízeno této nejvyšší hodnotě. Dotýkáme se nejen problému koronaviru, ale zároveň klimatické změny. Právě ta vyžaduje omezení individuální svobody. Vyžaduje, aby lidé přijali odpovědnost – a také celý společenský systém začal jednat odpovědně. Ptejme se: je svobodný člověk svobodný? Za sebe odpovídám, že ne.
Rozlišme negativní a pozitivní svobodu. Negativní svoboda je svobodou od vnějších zásahů – nikdo mě neomezuje od mého konání. Pozitivní svoboda nás vybízí k činnosti. Zdraví považujme za základ pozitivní svobody. Jsem-li nemocný a nikdo mě neomezuje a nikdo mě neléčí, zůstávám negativně svobodný, ale nejsem svobodný pozitivně. Začne-li mne někdo léčit, přicházím o část své negativní svobody. Když to domyslíte do důsledku, pacient, který se chce uzdravit, se zříká negativní svobody, poněvadž lékař mu zasahuje do jeho vůle.
Absolutizovaný individualismus je rozhodně na škodu jako jiné absolutizované kategorie. Individualismus ve významu osobních svobod náleží k pokrokovým myšlenkám Evropy, na které můžeme být hrdí. Problém se objeví, pokud se individualismus utrhne ze řetězu a společnost se skládá z pouhých individualistů, kteří myslí výlučně na své vlastní, privátní životy.
Takový stav totálního individualismu považuji za dlouhodobě neudržitelný. Podle Thomase Hobbese (anglický filozof, který nejvíce proslul pracemi týkajícími se politické filozofie. Jeho kniha Leviathan dala základ pro většinu západní politické filozofie z hlediska teorie společenské smlouvy, pozn. red.) vede k nastolení politického suveréna. Všichni jednotlivci se dle něj nakonec shodnou, že Leviathan – politický suverén – je nutný k zachování života jednotlivců, kteří se utápí v nekonečném boji všech proti všem, jenž ohrožuje všechny zúčastněné. A proto všichni souhlasí s nastolením vlády politického suveréna.
Projevy vlády, ale i opozice
Jistě, intenzivní společenský konflikt v podobě války všech proti všem zatím nezažíváme, byť tento konflikt již doutná. Viz hluboké příkopy mezi různými názorovými skupinami v USA, ale také u nás a jinde v Evropě. V krizové situaci se však tento doutnající konflikt snadno stane konfliktem horkým.
Důležitým prvkem situace byly projevy samotné vlády, ale i opozice. Jak můžete chtít po lidech, aby dodržovali nařízení, když je nedodržuje ten, kdo je vydal? Občané jednají v logice: proč bych něco dodržoval, když ani politici svá vlastní nařízení nedodržují?
Pandemie nám ukázala, jak je důležité, aby politici zvláště v krizové situaci dávali dobrý příklad. Stav, v němž se nalézáme, vypovídá nejen o nás, ale i o nich jako politických „vůdcích“ společnosti. Někteří z nich pošlou rodinu na Bahamy – a tím se vyhnou dodržování protiepidemických opatření. Tato skutečnost ukazuje v jakém stavu prázdnoty – nedostatku řádu – se nachází liberální demokracie.
V této situaci potřebujeme, aby politici šli příkladem, protože tím zachraňují lidské životy a šetří síly zdravotníků i peníze zdravotního systému. Zkrátka – příklad rozhoduje.
Položme si otázku – jak současní politici rozumějí slovům demokracie, svoboda, spravedlnost. Asi k nim přistupují jako k reklamním značkám, a proto tato slova pro ně mají stejný význam jako ony. Když se hodí o demokracii mluvit, tak o ní mluví. Až se jim to již hodit nebude, tak o ní mluvit přestanou.
(Text vychází z dialogu o filozofickém pojetí pandemie, který autor vedl na Institutu pro péči o kulturní a intelektuální dědictví; ten vznikl z potřeby dlouhodobě a hloubkově mapovat postoje lidí z akademické půdy a nejen jí.)
