Prominentní party v teplickém hotelu je zářným příkladem orwellovského „všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.“ Jak jinak komentovat situaci, kdy celá republika klečí na kolenou pod náporem restrikcí, podnikatelé krachují a vláda předestírá situaci v nejčernějších barvách, zatímco určitá skupina lidí předpisy ignoruje?
Vzhledem ke stavu společnosti a politiky vůbec, se to už ani nezdá být divné. Dvojí metr je uplatňován zcela běžně, a nic tomu nepomůžou ani ospravedlňující výroky typu „jde o selhání jednotlivce.“ Ne, tady už nejde o jednotlivce. Tady jde o celý systém. Lépe řečeno nesystém.
Když pomineme vysvětlování jednotlivých aktérů teplické kauzy i fakt, že některé z nich to stálo místo, hořká pachuť zůstává. Jak k tomu přijdou ti, kdo svědomitě dodržují všechna nařízení, nebo dokonce ti, co museli zavřít své podniky, často jediný zdroj obživy? Jaké signály to vysílá k lidem, kteří svým voleným představitelům, i přes všechny karamboly, stále ještě věří? Logicky to vyvolá zklamání, nedůvěru a zášť. Atmosféra ve společnosti houstne, přibývá nespokojených, lidé se cítí být podvedeni.
Premiér Babiš, ministři Blatný a Hamáček se často rozčilují nad nedisciplinovaností občanů. Když však občan vidí, jak si privilegovaná skupina lidí dělá, co chce, přejde ho chuť cokoli dodržovat. Fráze typu „musíme táhnout za jeden provaz“ a „jsme na jedné lodi“ znějí v tu chvíli nevěrohodně až groteskně. A v určité části společnosti takové chování vyvolá logické pochybnosti: Je covid skutečně tak nebezpečný?
Když se totiž lidé, kteří z principu svých funkcí disponují informacemi pro běžného občana nedostupnými, chovají jako kdyby zde žádný virus nebyl, jen největší ignorant by si tyto otázky nekladl.
Co nás ještě v téhle orwellovské atmosféře čeká?
