V posledních měsících zemřeli v českých věznicích hned dva muži odsouzení za ubližování dětem, konkrétně zneužívání a týrání. Jak jsem zjistila, obvyklá reakce na tuto zprávu je téměř radostná. Spořádaný občan si s uspokojením pochvaluje, že spravedlnosti bylo učiněno konečně zadost.
Samozřejmě vnímám, že zločiny, za které byli ti muži odsouzeni, jsou odporné. Běžnému člověku je z toho špatně a ani se nediví, že se moderátorka hlavní zpravodajské relace rozpláče v přímém přenosu, když o rozsudku za utýrání dítěte informuje veřejnost. Ale přesto by nemělo být všeobecně akceptováno, že si pachatele násilí na dětech vyřídí vězni mezi sebou, všichni to následně vezmou na vědomí a vyšetří se to tak, že se to vlastně ani moc nevyšetří. Protože na tom nikdo neshledává nic zvláštního, znepokojivého.
Já to za znepokojivé považuji. Do vězení se může dostat každý, a dokonce se tam člověk může dostat i nespravedlivě, byť nejde o systémový jev české justice, ale spíše o ojedinělé excesy. Pokud stát někoho omezí na svobodě tím, že jej uvězní, přebírá za bezpečnost odsouzeného do značné míry odpovědnost.
A dostál této své odpovědnosti?
Násilí na vězni je pořád násilí, jeho závažnost nijak neumenšuje, že si vězni vyberou ze svého středu zrovna toho, koho pokládají za nejhoršího. Ten člověk spáchal nějaký trestný čin, byl za to odsouzen, potrestat ho má stát podle zákonů, nikoliv nějaká pochybná vězeňská spravedlnost, která je ve skutečnosti jenom dalším zločinem.
Mimochodem, je to problém i profesní – má snad soudce soudit a advokát obhajovat s vědomím, že rozsudek odsuzující pachatele takového činu k výkonu trestu znamená automaticky poukázku na nějaké to úmrtí bez zavinění cizí osoby? To chceme?
Zlo plodí zlo, chová se jako kyselina, která rozleptává všechno, čeho se dotkne. Tak ji nerozlévejme dál tím, že budeme schvalovat vězeňskou vendetu.
