V roce 2017 jela na výlet do místa u Ostravy. Šlo o domluvu se známým na kulturní akci s tím, že to spojí s návštěvou a přespí u nich v jeho tamním bytě.
„Tvrdil, že tam bude jeho dcera, kdybych měla pochybnosti o dobrých úmyslech. Choval se až do oné události uctivě, žádný nátlak,“ popisuje Veronika (40), co předcházelo jejímu znásilnění.
Tento trestný čin je jedním z nejzávažnějších. Z policejních statistik vyplývá, že k němu dochází častěji v partnerském, přátelském nebo pracovním vztahu, než když se pachatel a oběť neznají. A právě to je i případ Veroniky. Nikdo jí ale nevěřil, případ byl odložen, i když násilníka znala. Po strašné zkušenosti chtěla zemřít. Sama tvrdí, že její život už nikdy nebude jako předtím.
Nikdo jí nevěřil
Veronika bohužel váhala s oznámením na policii, bylo jí trapně. Od té doby nikomu nevěří a má dle svých slov doživotní trauma. Tři roky poté nemohla pořádně spát. Chtěla jen umřít.
„Následovala lehčí mozková příhoda, deprese, postraumatická stresová porucha a přestala jsem poprvé v životě úplně sportovat. Nikdo mi nevěřil a celkově byly reakce nepříjemné. Trestní oznámení jsem podala až dva dny poté, když jsem našla odvahu. Doufala jsem v potrestáni viníka a škůdce. To se nestalo. Případ by odložen. Žít se s tím nedá, tak jsem událost aspoň částečně vytěsnila. Škody a důsledky jsou ovšem nevyčíslitelné.“
Na policii jen zlomek případů
V Česku ročně policie řeší 500 až 600 případů znásilnění. Mezi roky 2009 a 2011 narostl počet případů z 480 až na 675. Tento rok by se mohl počet nahlášených znásilnění zvednout až na 680, jde ale pouze o odhady.
Šéfka České ženské lobby Hana Stelzerová ale třeba říká: „V naší společnosti byla až každá desátá žena znásilněna. Můžeme mluvit o epidemii. Ale až nyní získávají ženy odvahu i představy, co vše znásilnění je.“
