Ženská kapela Loretta ohlásila před třemi lety čerstvou posilu. Stala se jí mladá bubenice a současně vystudovaná architektka Soňa Formanová (30), která se okamžitě zapojila do nahrávání nového CD Návrat. V rozhovoru si můžete přečíst, co vše má Soňa za sebou jak v muzice, tak v architektuře, jak se v Lorettě cítí a vychází s kolegyněmi staršími o jednu generaci.
Skupina Loretta zažila bezesporu největší slávu na přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale pak náhle a nečekaně skončila…
Ano, Loretta skončila v roce 1992, kdy přišly na řadu rodiny a jiné hudební projekty. Skupina se pak obnovila v roce 2015, v tu chvíli jsem je ale ještě neznala.
A jak jste se vlastně v kapele octla vy?
Když mi bylo pětadvacet a končila jsem vysokou školu, plánovala jsem se nechat zaměstnat jako architektka a počítala jsem s tím, že muzika coby koníček s koncem školy skončí. Měla jsem v té době ještě menší regionální kapelu na Vysočině a jednoho dne mě Janča, skvělá kamarádka a basačka Loretty, zavolala, že budou potřebovat alternaci na bicí a jestli ještě vůbec umím držet paličky. Tím to začalo.
Ve vší úctě – tak subtilní žena a tak dravý a hřmotný nástroj, jak to jde dohromady?
Rozhodně jsem nikdy neplánovala, že budu hrát na bubny. Začínala jsem, když mi bylo čtrnáct. Tenkrát mě do jedné kapely vzali jako vokalistku. Náš bubeník pak začal mít problém s návykovými látkami, jednoduše čichal toluen. A tak dostal padáka, bohužel to jinak nešlo. Když pak neměl kdo bubnovat, nabídla jsem se, že než si najdeme nového bubeníka, pár základních rytmů se naučím. Do Třebíče, kde jsem tehdy bydlela, se v tu chvíli z Prahy přistěhoval basák Vlasta Malý, který v místní základní umělecké škole otevřel i kurzy na bicí. A tak jsem se po třech měsících rozhodla, že na ně chci umět fakt hrát. Mamka mi tehdy řekla, že když si to domluvím a rok vydržím, tak mi koupí soupravu…
Kolik dnes bicím věnujete času?
Když denně cvičíte a máte trochu talentu, výsledek nutně musí být skvělej. Tím, že trávím většinu času v práci a věnuju se dalším činnostem, tak toho času zas tolik není. Ale od doby, co hraju s Lorettou, se snažím udělat si čas alespoň třikrát týdně ve zkušebně a domů jsem si pořídila ještě „cvičítko“.
Co na to říkají sousedé?
Snažím se cvičit tam, kde to zas tolik neruší, a ideálně, kde mě nikdo moc nezná. Ale v Praze není mnoho možností. Letos jsem přišla do konfliktu s jedním sousedem ve studiu Anděl Sound na pražském Smíchově, kde teď zkouším. Bylo to v době jarního lockdownu, kdy byli najednou všichni doma. Během hraní jsem slyšela pravidelné rány, říkala jsem si, jak se kluci činí a dávají dohromady nový difuzér. Ale nakonec se z toho vyloupl naštvaný soused, který mlátil o vstupní mříž. Deset minut se mě snažil přesvědčit, ať laskavě vyřídím chlapům, aby do toho přestali mlátit. A já jsem mu neúnavně opakovala, že tam nikdo jiný není.
Jakou máte v Česku konkurenci?
Opravdu slušnou: v tuzemsku je aktuálně vidět poměrně hodně bubenic, znám jich určitě několik desítek. Když jsem začínala, byla to spíš pánská záležitost. A holky jsou tu opravdu dobrý. Blondýnky, černovlásky, krásný baby. Ačkoli jsou to často hubený „tíntítka“, co mají padesát kilo, strčily by do kapsy leckterého chlapa.
Máte nějaké bubenické vzory?
Ze světové scény mě baví Thomas Lang nebo Jeff Porcaro, který je už bohužel řadu let po smrti. Velkej zážitek bylo setkání s Ericem Singerem, který mi věnoval paličky a na dalším koncertě mi podal z pódia pití. A vzory mám tedy hlavně ženské. Třeba Meytal Cohen – Izraelku, působící v Americe. Výborná bubenice s širokým úsměvem, za bicíma obrovskej drak. A samozřejmě božská Anika Nilles.
Jak se vám žije v kapele s dámami, které by vlastně mohly být pomalu v roli vašich maminek?
Výborně s nimi vycházím. V Lorettě jsem přišla na to, že život může být lepší a lepší, a že když je člověku přes padesát, vůbec to neznamená, že má čekat na důchod. Navíc máme fantastického manažera Lojzu, který v nás věří a dělá pro nás opravdu maximum. A krom toho má z nás nejdelší vlasy!
Staly se z vás časem kamarádky?
No, jéžiš! Ty ženský, co vyváděj, to je neuvěřitelný. Dokážou do všeho jít po hlavě, takže leckdy nedokážu udržet tempo já.
Ale muzika vás neživí…
Ani jedna z nás se tím neživíme; nemyslím si, že to úplně jde, alespoň ne tak, jak by si člověk představoval. Každá z mých kolegyň má zajímavou práci, ve které vyniká. Třeba Daria Hrubá s Pavlou „Múzou“ Horňákovou napsaly nedávno pohádku Největší dar, která jde na jaře do kin. V kapele vlastně fungujeme jako čtyři ségry, které se i v práci vzájemně podporují.
Kdy máte nejvíc napilno?
Mimo letošní rok se nejvíc hraje v období od května do října. To vychází na šest sedm koncertů měsíčně.
Repertoár kapely sestává předně z vlastní tvorby vašich kolegyň. Máte také skladatelské ambice?
Občas se o to snažím, ale zatím to nemá takový efekt jako u holek, které na to mají vlohy i víc zkušeností. Takže se spíš zapojuju už do vzniklých nápadů. Někdo donese nástřel a já zkouším různé variace a vylepšení. Napsat dobrej „flák“ bych samozřejmě chtěla. Tak třeba jednou.
Nabízí se tedy otázka, máte-li ještě nějaké vyšší hudební mety.
Pro mě je hudba velký relax. V devatenácti letech jsem zvažovala, že zkusím konzervatoř. Ale nakonec jsem se rozhodla pro architekturu s tím, že bych byla ráda, aby mi hudba a hlavně bicí zůstaly jako hobby. Loretta je tedy nadstandard mé představy budoucnosti a ta příležitost se prostě najednou objevila. V tuhle chvíli se chci soustředit na plánovaný singl s Lorettou, který vydáme k příležitosti 30 let od našeho debutu v roce 91. A užívat si koncerty, které nás v příštím roce čekají.
Hrajete kromě bicích aktivně ještě na nějaký jiný nástroj?
V „lidušce“ jsem absolvovala hru na klavír a hrávala jsem i na jiné hudební nástroje. Ale teď mám dva roky novou lásku – ukulele, které jsem si dovezla z Malajsie. Na to si teď brnkám nové nápady.
Jak jste ale s to vlastně skloubit kariéru – vlastní architektonické studio, s náročnou bubenickou rolí?
Je pravdou, že poslední dva roky jsou o absolutní kontrole mého diáře, hlavně v létě, kdy máme v ateliéru nejvíc práce a zároveň má Loretta koncertní žně. Navíc s dojížděním z Prahy do Brna. No… vlastně mi dost nahrává fakt, že jsem hyperaktivní člověk. Už odmala mě máma vytěžovala spoustou aktivit, aby se se mnou dalo vůbec vydržet. Dodnes říká, že už si zvykla na mé koňský nápady, ale ještě ne na všechny.
Co rodina, plánujete ji už?
Já jsem svojí myslí ještě „mladice“, ještě nepřišel ten správný čas. Nyní věnuju nejvíce času ateliéru. Ten vznikl na počátku roku 2018 po několikaleté spolupráci se skvělou architektkou a mojí spolužačkou Evou Eisenreichovou, taktéž absolventkou oboru Architektura a Stavitelství na Fakultě stavební pražského ČVUT.
Toto studio sídlí na pražském Smíchově, za sebou má několik desítek studií, projektů a realizací napříč Českem. Na jakou zakázku jste ale nejvíce pyšná?
O té ještě nemohu mluvit, jde o exponovaný veřejný prostor v pražském centru, který je dlouhodobě zanedbaný z důvodu vysoké koncentrace turistů i místních. Celé místo máme v plánu revitalizovat tak, aby nově umožnilo lidem ho skutečně využívat a ten prostor to unesl a neznehodnocovalo by ho to. A přesto mu zachovat původní ráz. Musím říct, že vzhledem k množství dotčených institucí jde o velice náročný projekt.
Už stojí vlastní domy, které studio FOREVA architects navrhlo?
Ano, každý rok autorsky dozorujeme několik staveb občanských i pro bydlení, které už jsou ryze „forevácké“. Ateliér nyní uzavírá svůj třetí rok. V příštím roce nás čeká zpracování projektu Městské knihovny v Přelouči, který jsme na základě ideové soutěže letos v únoru vyhráli. A na to se opravdu těším.
