Loni v říjnu byl na webu ministerstva spravedlnosti zveřejněn nový návrh trestního řádu, který má výrazně omezit podíl veřejnosti na rozhodování soudů prostřednictvím přísedících. A aby byla jistota, rušení institutu přísedících by se mělo prosadit i prostřednictvím změny zákona o soudech a soudcích. Raději nespekuluji o tom, co se stalo v září roku 2022 a jaká následně mohla být úloha přísedících (soud s Andrejem Babišem, pozn. red.).
Kromě vlastního podílu přísedících na rozhodování se veřejnost někdy podílí na kontrole justice prostřednictvím své účasti při hlavním líčení. Mám pocit, že nám u specifických trestních řízeních roste počet případů, kdy se hlavní líčení koná v menších jednacích síních, takže se do nich veřejnost nevejde (jak ještě rozebereme v dalším příspěvku).
Ale zpět k přísedícím: vysoce oceňuji činnost ministerstva spravedlnosti při budování právního státu a také to, jak precizně vysvětluje základní principy činnosti naší nezávislé justice. Až díky ministerstvu jsem pochopil, že právní stát může existovat při omezování kontroly justice veřejností. Že upozornění na podezřelé okolnosti ohledně soudního znalce se musí podávat opakovaně. A že vlastně veřejnost je obtěžující prvek v soudním řízení, respektive že postačuje, je-li v trestním řádu napsáno, že trestní věci se „…před soudem projednávají veřejně, tak aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat.“
Je již zřejmě překonaný závěr Nejvyššího soudu Československé republiky, že „Účelem ustanovení o veřejnosti soudního jednání je veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti, souzení na bílém dni, nikterak v temnu tajnosti soudního řízení.“ Já to jen jako humanista respektující základní zásady právního státu nechápal.
Sebekriticky uznávám, že jsem se chybně domníval, že zásada veřejnosti je jednou ze základních zásad trestního řízení v civilizovaném světě – takovou, která trestní řízení ovládá již od poloviny 19. století. Pravděpodobně jsem nepochopil, že to již zcela neplatí.
Ano, skutečně nekvalitní odůvodnění rozhodnutí soudu, které je nesrozumitelné veřejnosti, vede k porušení práva na spravedlivý proces. Přesvědčení zástupců veřejnosti o důvodech přijímaného rozhodnutí pak je dle mého přesvědčení zcela zásadní. Pokud zástupci veřejnosti nepochopí rozhodnutí navržené předsedou senátu a jeho důvody, nemůže v prvním stupni profesionální soudce svůj nesrozumitelný či specifickými (samozřejmě nepolitickými) aspekty ovlivněný názor proti vůli poctivých přísedících prosadit.
Přesto – jak jsem zmínil výše – pozoruji zásadní snahu o omezování vlivu veřejnosti při rozhodování v trestním řízení a při kontrole rozhodování soudní moci.
Zajímá mne tedy, co vedlo naše soudce ke změně přístupu kontroly trestního řízení veřejností. Nevím, co jiného a nového se stalo či změnilo kromě složení vlády a parlamentu oproti roku 2016/2017, kdy byla Nejvyšším soudem sepsána Zelená kniha justice.
V ní bylo (s stále ještě je) uvedeno: „Účast laického prvku na soudním rozhodování je v evropském právním prostředí poměrně silně zakotvena. Setkáváme se s ním jak v trestní, tak v civilní větvi soudního řízení, přičemž právní úprava České republiky v zásadě nevykazuje žádné větší, resp. výraznější koncepční odchylky od modelů, které nalézáme v jiných evropských státech. Stávající model české právní úpravy předpokládá účast laického prvku na prvním stupni trestního soudního řízení a na prvním stupni rozhodování o pracovněprávních sporech. Z tohoto úhlu pohledu stojí na pomezí dvou extrémnějších variant právního řešení (úprava neobsahující institut přísedících a úprava obsahující senáty složené jen z přísedících). S ohledem na historickou zkušenost a relativně uspokojivé výsledky, které současný model uplatňovaný v České republice přináší, se domníváme, že by nemělo docházet k jakýmkoliv zásadním změnám stran právní úpravy postavení přísedících.“
