Včera zemřel Karel Vachek, jehož filmy jsem chápal tak, že vytvářejí spletitou historickou fresku polistopadové doby i současného světa, jehož absurditu a banalitu Vachek natáčel z hlediska věčnosti. Jeho filmy nejprve působily jako nepřehledná spleť oddenků (Deleuzův rhizom), ale přitom v sobě měly nenásilný řád a matematiku.
Při našem posledním setkání, kdy jsme spolu uváděli jeho posledního filmu Komunismus a síť, jsem četl úryvek ze své připravované knihy, kde tento film dávám do souvislosti s tím, co Badiou píše o umění a jeho možném novém začátku. Vachek si lístek s textem odnesl domů. Třeba ho měl poblíž sebe i v posledních týdnech života. Stálo na něm:
Badiou se ke vztahu umění a matematiky vyjadřuje tak, že matematika umožňuje nové začátky umění, jak tomu bylo v dějinách umění několikrát. V Manifestu afirmacionismu píše: „Bojovat proti romantické výrazovosti a formalismu se dá pouze dynamikou abstrakce. Jedná se o velice staré pravidlo, avšak velmi příhodné pro naši situaci. Vše záleží na následujícím: vynalézt novou smyslovou abstrakci. Je pravdou, že nevíme přesně jak. Výkon vědy, a především matematiky, nás o tom může poučit. Touto cestou se konec konců vydali i lidé z renesance, stejně jako malíři z počátku století: obrátili se ke geometrii. A i my se musíme obrátit ke geometrii, která se hodně změnila.“
Z uvedené citace jasně vyplývá, že Badiou považuje současnou situaci v umění za obdobu situace před příchodem renesance nebo před zrozením moderního umění. Matematika v podobě geometrie má být vodítkem k tomu, jak postupovat v umění, aby vznikly nové podoby uměleckých pravd.
V současném umění však tyto pravdy nenalezneme, nepočítáme-li určité náznaky, o nichž se Badiou zmiňuje zcela okrajově. V knize Imanence pravd uvažuje o určité dialektice ve filmu a „jeho odnožích, v televizi a internetu“.
Bezpochyby jsou tato média součástí „umělecko-průmyslového komplexu kapitálu“, ale zároveň v nich kvůli proceduře pravdy, která je vepsaná do samotného média filmu, vznikají díla, která se zaměřují proti současné podobě politiky a společnosti.
Badiou uvádí jako příklad kritické dokumenty nebo žánr nazývaný dokufikce, v nichž probíhá určité nepoddajné zkoumání, byť vedené často naslepo, které zachycuje jak realitu lidového a aktivistického života, tak struktury vystavené útlaku (Badiou, Imanence pravd).
V české dokumentární tvorbě nalezneme jako příklad tohoto nepoddajného zkoumání opusy Karla Vachka, především jeho Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019), v němž tento autor organicky spojuje postmoderní decentrovanou či rhizomatickou obraznost, kritické myšlení o současném světě a znázornění pravdivostní procedury pražského jara 1968.
