Minulý týden jsem napsala příspěvek o polyamorii, kterou aktuálně zpopularizovala jedna česká herečka (Tereza Těžká, pozn. red.). Viděla jsem, že všichni vítáme příležitost popovídat si o něčem jiném než o tom jediném tématu, které na nás nyní ze všech stran útočí.
Ale – nejsem vůbec spokojena. Napsala jsem něco jiného, než jsem ve skutečnosti chtěla, a celá diskuse potom kvůli tomu ulpěla na povrchu. Je velmi snadné – a vlastně i pochopitelné a racionální – odmávnout polyamorii jako okrajovou odchylku od normy, jako exotické chování, často spíš jen pózu, jejímž prostřednictvím lidé staví do lepšího světla vlastní promiskuitu.
Ale polyamorie přináší i jednu zajímavou a zneklidňující otázku. Někdy je v proklamacích jejích zastánců výslovně obsažena, jindy zůstává nevyslovena v pozadí. Ale je tam. Totiž vztah lásky, věrnosti a vlastnictví.
Polyamorici se občas prezentují tak, že oni nechtějí druhého „vlastnit“, že láska pro ně neznamená, že mají svého partnera jen pro sebe, a totéž očekávají od něj. Že monogamie a věrnost v tradičním pojetí není podmínkou kvalitního vztahu.
Připadá mi to zajímavé, ale zároveň v tom cítím jakési zmatení pojmů. Lidé, kteří lpí na monogamii a s tím spojené párové věrnosti, tedy chtějí druhého nutně „vlastnit“? Přisvojit si ho? A naopak – patřit jen jemu?
Vlastnictví je právníkům dobře známý pojem. Je jeho užití v daném kontextu namístě? Patří někam mezi „miluji tě“ a „jsem ti věrný“, případně „nechci, abys mi byl nevěrný“? Je věrnost projevem touhy vlastnit? Nikdy tyto úvahy nedovedu do konce.
Jsou ale důvodem, proč pokládám polyamorii nikoliv za pobuřující, ale především za lehce zneklidňující fenomén. Který klade nám, monogamním lidem, ty správné otázky.
